"Dobrej nápad," odpoví, "ale přeci nebudu řezat svému vlastnímu synovi části těla. Ale ty máš takové jemné ruce, neobětoval bys kousek?"
Chápu, je na čase se rozloučit, i když jsou mé pazoury nemotorné a tatínek mi vždy říkal že se musím živit hlavou jinak pojdu hlady, mám veškeré své končetiny rád.
Nechávám se vyhodit v Palencii, město s osmdesáti tisíci obyvateli a třiceti metrovou sochou Ježíše Krista. Tady začalo španělské školství, první univerzita v zemi byla právě zde.
Batoh na záda a vydávám se na tůru. K večeru totálně unaven, mířím k supermarketu. Ne. Dneska ne. Prostě nechci strávit přes dvacet minut vybíráním jídla, počítáním nutričních hodnot abych měl dostatek energie a zároveň utratil co nejméně. Chci se najíst pořádně.
Popelnice bohatých, to je jídelníček chudých. Hrabat se v odpadcích nebudu, já na to jdu jinak. Zamířím si to do nejlepší restaurace v okolí. Vše ve dřevě, číšníci jako z obrázku. Cena jedné porce se pohybuje kolem mého týdenního rozpočtu. Proto jdu přímo do kuchyně.
"Dobrý večer, ještě před tím než zavřete, není tu něco pro mě, co byste jinak vyhodili?" ptám se kuchaře, dle vzhledu imigrant, "nejsem žebrák, mám nějaký peníze, ale jídlo u vás si dovolit nemůžu. Proto mi dejte to co přijde na zmar."
Popravdě jsem vůbec netušil co se teď může stát, jak na to zareagují. K mému úžasu se ten chlapík s bílou čepicí jal nandavat na talíř.
"Hej, já nevím jestli jste rozuměli, já za to nechci platit," to co dostávám jsou ty nejvybranější speciality. Sýr jehož cena se pohybuje v dvouciferných částkách (mluvíme v eurech, samozřejmě). Maso jenž jsem ochutnal když můj tatík promoval a chtěl to pořádně oslavit. "Vždyť tohle musí mít cenu aspoň tak dvaceti euro, ne?"
"Pěta třicet," opravuje mne štědrý hostitel, "ty pracháči si to stejně neumí tak vychutnat jako ty. Radši obsloužím kluka s krosnou, který se ke mne chová jako k sobě rovnému, než snoba pro kterého jsem jen póvl..."
Žádné komentáře:
Okomentovat