Patříte-li k mým čtenářům, pak se musíte naučit
jména některých mých kamarádů. Jedno z těch nejdůležitějších je Standa. Nejen
že s tímhle týpkem mám nejvíce historek a plánů, ale hlavně doufám, že až se
jednoho dne vrátím zpět do svého rodného města, nechá mne u sebe bydlet. A
právě Standa začal s brainwashingem ohledně cesty do Santiaga. To on se mě snažil
naverbovat na společnou výpravu už roky před současným výletem. Jenže Standa je
bohužel hlavně snílek a z reality nakonec sešlo. Díky němu ale ňák tak vím, do
čeho že se to vlastně pouštím.
Když jsem skoro už dva měsíce zpátky opouštěl domov,
vydal jsem se pěšky z Prahy do Berlína. Po mapě nahoru. Podobně jako teď. Proč
jen si pořád vybírám ty těžší cíle. Dolů by to bylo snazší, pěkně do tepla na jih,
navíc z kopce. Ale raději si nebudu moc stěžovat, mohlo by to být daleko horší.
Čeká mě tedy něco málo přes čtyři sta padesát
kilometrů. Babička mi tenkrát vnucovala knížku jednoho jejího známého, který
cestu do Santiaga také absolvoval a poté se o to na nějakých sto padesáti
stranách podělil. Já mám před sebou půlku, takže tak velkou bichly nesepíšu,
ale jednorázovka do vlaku by z toho vzniknout mohla. Vždyť o téhle pouti se
říká že v ní člověk najde sebe sama (jak tak o tom přemýšlím, jestli opravdu
najdu sebe sama, tak sepíšu celou ságu).
Španělsko není Česká republika a na mnoha místech se
dá docela dost slušně zabloudit. Párkrát jsem se chtěl ztratit i v Čechách,
člověk ale vždy do několika minut narazí na vesnici, nebo aspoň asfaltku
vedoucí k civilizaci. Teď jsem měl možnost zjistit, že ve Španělsku tomu tak
není.
Jak už jsem zmínil že o cestě do Santiaga se říká že
je o hledání sebe sama, pro mne je zatím o hledání té správné cesty. Vyrazit
brzy ráno se ukázalo jako zcela zbytečné, neboť v době kdy se začíná stmívat,
já stále bloudím v kruzích. Opravdu ani zdaleka netuším kde bych tak mohl být.
Orientace podle hvězd nezabírá – Velký vůz ještě dohromady dám, ale najít
Severku v tom nepřeberném množství světélek, to je snad těžší než najít něco v
mém pokoji (kdo kdy byl v mém pokoji hned ví, jak silné přirovnání jsem
použil).
Nakonec se mi sice podaří dojít do nějaké malé
vesničky, ale už tak pozdě, že najít živáčka je nemožné. Rozdělávám tedy stan a
silný studený vítr mi dává najevo, že musím dostat veškeré oblečení z krosny na
sebe. Jedině tak snad do rána nezmrznu...
Žádné komentáře:
Okomentovat