neděle 21. prosince 2014

88. den - Ztráty bez nález


Dnešní ráno, tedy spíš jako obvykle poledne, se loučím se svými francouzskými přáteli. Dvě noci nechali spát náhodného stopaře ve svém karavanu. Dvě rána mu vařili kafe a připravovali snídani. A dva večery ho nalévali vínem. Vím, že jim to nejspíš nikdy nebudu schopen vrátit. Nějaká ta pravděpodobnost že se někdy v budoucnu budou nacházet poblíž v době, kdy já už budu doma, tu sice je, ale tak mizivá že s ní nemůžeme téměř počítat. Jenže já to nebudu vracet jim, já to vrátím někomu úplně jinému. Tak to prostě funguje. A ten někdo jiný zas pomůže někomu úplně jinému, malými krůčky měníme naši společnost k lepšímu. Ani jeden z nás nevidí zítřky negativně.
Ale už dost toho loučení a rychle na nájezd na dálnici, ať co nejdříve chytnu stopa na jih. Město Cádiz je má další destinace, Sevilla je sice krásná, navíc založená samotným Herkulem, ale myslím si že jedna noc mi tu bohatě stačila. Jaký omyl.
Když se konečně po několika hodinách dostávám na plac, kde mě řidič už z dálky vidí a kde má možnost zastavit, kde nestojím na místě zapovězené chodcům a jenž je směr jih, mám v nohách několik bloudivých kilometrů. Po takové tůře si nepřeji nic jiného než štěstí a přímý spoj. Jenže, co to leží tamhle v příkopě? Vypadá to na pěknou kabelku. Dámskou. Jen se mrknu co je uvnitř. Chyba.
Kdyby se tam nacházel balík peněz, asi by zvítězila moje temná strana, Darth Vader by se zaradoval a moje karma zabrečela. Kdyby – slovo, které nemá žádný význam. V kabelce sice objevuji peněženku, ale kromě všemožných dokladů by se jeden nedohledal pětníku. Taková smůla pro mě, jako nálezce jsem teď za vše zodpovědný a musím to majitelce vrátit (podle fotografie na občance dost kočka). Když jsem se v Čechách balil, tak nějak jsem počítal s tím, že si domů moc z původního obsahu nepřivezu. Teprve nedávno jsem ale zjistil, že jedna z mých ztrát je moje cestovatelská čepice. Pane Bože, vem si co chceš, jen ne ji. Ale pozdě. Asi bych raději přišel o doklady podobně jako tato nešťastnice (a klíče k tomu, že bych jí v noci nečekaně navštívil?) než o mojí čapku.
Takže abych to shrnul. Trmácím se zpět do města najít řešení, jak vše vrátit. Tentokrát už si na to beru autobus, pěšky znova nejdu. Jenže řidič mě nechce pustit dál bez platného lístku. Snažím se vysvětlit že nejedu do města kvůli sobě a že by byl moc laskav, kdyby mě dal jízdu zadarmo. Až se mě zželelo jedné dívčině a nabídla že mi lístek daruje, že jich má několik v zásobě a že tak drahé zase nejsou. V žádném případě. Pokud mě řidič nechce, půjdu holt pěšky. Ach jo.
A jsem v centru, ale co teď? V kabelce nalézám zápisník s telefonním seznamem. Mohl bych zkusit na nějaké to číslo zavolat: „Slečno, jenž sedíte zde na lavičce, mohla byste zavolat na toto číslo?“
„Ne, já nemám telefon,“ odpovídá. Ani po té co vysvětlím celou situaci, trvá na absenci mobilu.
„Ale Váš přítel, nebo aspoň ten kluk jenž Vás drží za ruku, si celou dobu hraje se smartfounem,“ snažím se konečně najít řešení, jak se zbavit nalezeného zavazadla.
„Jenže můj přítel nemluví anglicky, takže se ho nemůžeš zeptat,“ tak na tenhle argument jsem krátký. Zbývá tedy poslední možnost, které jsem se chtěl za každou cenu vyhnout. Dojít vše odevzdat na policii.
Na své cestě potkávám jen dobré lidi. Dnešek je tedy trochu výjimkou, jinak si ale na nic nestěžuji. Na nic až na policii. Ne že bych je neměl rád, to oni nemají rádi mě. Nelíbí se jim, že spím všude možně. Nelíbí se jim můj způsob cestování. Nelíbí se jim mé zvyky. Prostě jakmile mě policie někde zahlédne, hned jsem kontrolován. Snad to tentokrát nebude tak strašné. Bylo.

Ve skutečnosti vše proběhlo hůř než v mých nejčernějších představách. V mysli policisty jsem byl hned podezřelý. Jak jinak bych se dostal ke kabelce. A jak to že tam nejsou žádné peníze. A jak to že to vím. A kde jsem tu kabelku našel, u dálnice? Tam ale chodec nemá co pohledávat. Ještě bych mohl dostat pokutu... Nemám rád škatulkování, ale ACAB!




Žádné komentáře:

Okomentovat