čtvrtek 4. prosince 2014

68. den - Portomarín: 89 kilometrů do Santiaga


Od včerejška má Pedro jasný plán. Musí si najít slečnu. Strávit s ní nějaký čas aby jí posléze mohl požádat o ruku. Po svatbě se bude čile snažit zplodit několik potomků. Ty řádně vychová, vyčkávajíc až dorostou do věku, kdy i oni dostanou příležitost starat se sami o sebe, usadit se a pokračovat v rodové linii. A teprve tehdy, až se Pedro dočká svých vnoučat, bude mít to, po čem tak touží. Posluchače pro svůj zážitek.
Nejdříve bych měl představit Pedra. Rakušan žijící v malé alpské vesničce trpící epilepsií. Jeden ze svých záchvatů dostal na cestě k rodičům, smůla že zrovna v roli řidiče. Jeho bratr tento akcident nepřežil. Pedro strávil šest měsíců v kómatu, další dva roky v nemocnici. Doktor mu doporučil klidný život, bez jakékoliv námahy. Svůj disrespekt k autoritám ukázal tím, že se vydal na cestu dlouhou sedm set kilometrů, na cestu do Santiaga. Podle lékařů by na tom měl být do týdne tak špatně, že pokud bude mít štěstí a nezemře, skončí na jednotce intenzivní péče. Trošku se sekli, i po šesti týdnech tu stojí vedle mne, s kocovinou že jen další brandy jí může zmírnit (je osm hodin ráno, Pedro objednává již druhou sklenku) a vypráví svůj příběh.
„Takže takhle přijdu do baru a tam stojí skutečný pelegrino (= poutník). Typická trojúhelníková čapka s mušlí v čele. Dlouhý plášť až na zem. V ruce hůl, plnovous snad ani zmiňovat nemusím. Nekecám, tys tam byl taky, můžeš dosvědčit,“ ukazuje na mě.
„Jo jo, je to pravda,“ přikyvuji.
„Hned se stal mým kamarádem. Víte, já mám kamarády všude. Kam přijdu, tam mě mají rádi. Takže tam spolu klábosíme a já mu objednávám sklenku vína. Pro sebe brandy, dvojitou, aby barman nemusel chodit dvakrát. Hned na to druhé kolo. To jsou dvě dvojdecky červeného vína. Víc toho vážně neměl. Nekecám, že ne?“ opět jeho otázka míří na mou osobu.
„Přesně jak říkáš, já tam byl s tebou,“ dávám mu zase za pravdu.
„Pak si ubalím takového malého jointa, maličkého. Já to potřebuji, mám epilepsii, to je moje medicína. Bez toho bych dostal další záchvat. Takže si ubalím toho jointa, jointíka, a chci se podělit, proto nabízím i tomu poutníkovi. Ten si dvakrát popotáhl a najednou padl jako strom. Jako strom. Žuch.“
„Jo jo, jako strom,“ dodávám, tak nějak to ode mě Pedro očekává.
„Jdu se ujmout mu pomoci, zvedám ho a chci ho odnést do postele. Jenže se začíná bránit, že prý nemůže tohle místo opustit, ať mu akorát přistavím židli a posadím ho na ni. On totiž pro ten bar pracoval! Jako reklama na přitáhnutí dalších poutníků. Byl to falešný pelegrino! Fejk pelegrino! Já jsem zkosil falešného pelegrina!“

Docela mne bavilo svědčit pravdivost celé události. Nevadilo mi to ani na podruhé. Potřetí už jsem přikyvoval jen z donucení, ale když se počet opakování dal počítat v dvojciferných číslech, nenápadně jsem se musel zvednout a opustit místnost. Stejné mu už po třetí lahvi brandy nebylo moc rozumět...


Žádné komentáře:

Okomentovat