sobota 6. prosince 2014

72. den - Ze Santiaga až na konec světa


Tak jsem došel až sem, do Santiaga de Compostely. Nápis na dveřích katedrály, ω a α, napsány v obráceném pořadí než je normálně zvykem, dávají vše jasně na jevo. Ω je symbol konce, mé Camino (= cesta) právě skončila. Na druhou stranu, α je symbol začátku, takže něco nového právě začíná. A já vím přesně co. Vydám se ještě dál, až na samý konec světa.
Podle tradice, poutníci kteří došli až do Santiaga, pokračovali ještě další tři dny, než došli do Finisterry – Finisterra doslova znamená konec světa. Finis = konec; terra = země. Tam kde spadá pevnina do Atlantického oceánu, tam odhodí poutník svou hůl. Na břehu pak spálí veškeré oblečení a dostává nové, celé bílé – symbol čistoty. Ano, od teď začíná od znovu.
Proč vybrali právě Finisterru? Dnes víme že Země je kulatá a žádný konec tak nemá, dříve si ale tak jisti nebyli a podobně jako Pratchett, i oni se domnívali že svět je jen placka. To až Koperník jim vytřel zrak, i když mu stejně moc nevěřili. Poutníci se vydávali právě sem, aby se přesvědčili, že všechny ty povídačky jsou pravdivé.
Podle legendy, když svatý Jakub zemřel, převezli jeho věrní následovníci tělo z Palestiny do Iria Flavia. Tam se zeptali královny Lupy o povolení jednoho z apoštolů pohřbít právě zde. Jenže královna nebyla tak statečná a nechtělo se jí takové rozhodnutí dávat, proto vzkázala, že povolení vydá představitel Říma. Ten bydlel ve městě Dugium, blízko Finisterry (v galicijštině se město nazývá Fisterra). Vydali se tedy dál. Římané je však nepřivítali s otevřenou náručí, nechali je všechny do jednoho zatknout. Je to legenda, měla by obsahovat trochu kouzel, proto k nim v noci přiletěl anděl a odemkl celu, věrní tak uprchli, Římané těsně za nima, když však pronásledovatelé přecházeli most, ten se najednou zbortil a všichni vojáci utonuli. A aby to bylo ještě více zamotané, v současné době na mapě město Dugium, kde se vše odehrálo, nenajdeme. Bylo to prý skvělé místo, ale lidé se neuměli moc chovat a tak vše zmizelo pod vodou.

Takhle podivný příběh jistě stojí za další tři dny chůze. Devadesát kilometrů a pak si konečně odpočinu. Ještě tedy nemám vůbec tušení, co bude až dorazím k útesu spadajícím do mořské hladiny, jen vím že chci na jih. Díky oceánickému klimatu (přeci jen, Atlantický oceán je jen devadesát kilometrů vzdálený) je teplota přijatelnější než doposud a já tak můžu opět spát ve svém stanu, sám, jít si lehnout kdy se mi zachce a vstávat až odpoledne, jen nesmím zapomenout ulehnout v bundě...



Žádné komentáře:

Okomentovat