čtvrtek 4. prosince 2014

69. den - Palas de Rei: 66 kilometrů do Santiaga


O Karin jsem se jiš zmiňoval. Kromě toho že je tak trochu blázen jí to navíc i dost sekne. Vražedná kombinace, jenž mě odmalička přitahuje. I proto s ní trávím téměř celý dnešní den. Moc toho nenamluví, ani moje přítomnost jí nedonutí vyndat Beethovena z uší. Přesto se celý upocený snažím držet krok s touhle běžkyní (pro jistotu se držím dva kroky za ní, její perfektní pozadí je skvělá motivace). Naštěstí pro mě je zdejší krajina dost inspirativní na to, aby se Karin co chvíli zastavila a trochu si zameditovala. Já tento čas využívám k vydechnutí, setření potu z čela, hledání deodorantu v mé krosně a zamaskování totálního vyčerpání.
Energie kterou tahle kočka čerpá z matičky Země (nebo odkud jí vlastně bere) není dostatečná a tak se zpomalíme abychom našli vhodnou lokalitu kde trochu pojíst. Louka s výhledem na malý kostelík je příhodné romantické místo na začátek našeho pikniku. A zatímco Karin vyndavá z batohu müsli tyčinku, několik druhů ovoce od místního farmáře a vodu kterou načerpala přímo z pramene, mým jídelníčkem je salám ze supermarketu, jako dezert s sebou vláčím dort.
„Jé, něco sladkého, dáš mi kousnout?“ jejímu hlasu se nedá odolat.
„Jasně že dám,“ a abych ukázal jak moc jsem štědrý, odlamuji celou půlku jen pro ni.
„Ty víš jak učinit ženu šťastnou. Já tě miluju.“
Při těchto slovech mi úplně zaskočilo v krku. Cože to právě řekla?
„No, víš, já k tobě po pravdě také něco cítím,“ soukám ze sebe a nakláním se, abych jí políbil. Její vyděšený obličej mě však vyvádí z míry, „ah, tys to myslela jen tak, jenom jako poděkování za ten dort, mno to je ale trapas.“
Asi chápete, že jsem se ten den musel ztratit Karin z očí. Držet se dál za ní, nebo dál před ní. Být pozadu je velmi těžké, u ní nikdy nevíte kdy se zastaví a někde vpovzdálí začne splývat s přírodou. Já pak nevědomky projdu kolem a už jí mám zas v patách, už se zase nechá připomenout dnešní historka. Proto se musím dostat dopředu. Jenže při jejím tempu to není vůbec snadné, proto má rychlost dnes připomínala tempo vrcholových sportovců.

Když se konečně dostávám na ubytovnu, není na mne kousek suchý. Sice dneska nepršelo, zato můj výkon se propotil snad i skrz krosnu. Dalším přicházejícím pelegrinem (= poutníkem) byla Karin. Proč já jen neběžel o vesnici dál...


Žádné komentáře:

Okomentovat