pátek 5. prosince 2014

70. den - Arzúa: 38 kilometrů do Santiaga



Na své cestě jsem ještě nikdy tak neplánoval, jako právě dnes. Santiago se blíží. Zítra nebo pozítří vstoupím do hlavní katedrály a ukončím tak svou pouť. Ten okamžik musí být dokonalý. Třicet osm kilometrů a mám centrum města na dlani. Třicet osm kilometrů, to je jako nic. Maraton má čtyřicet dva a uběhl jsem ho za čtyři hoďky. A to bylo v době, kdy byl každý večer tráven v baru. I noc před Maratonem jsem se nechal zlákat na jedno pivo, z kterého se nakonec vyklubala klasická noční obchůzka putyk a ráno, při kterém člověk nedokáže ani chodit, natož běhat. A přesto jsem ho zvládl za ty čtyři hodiny. Třicet osm kilometrů je jako nic.
Ten pocit když něco finišuje, to je to co si člověk pamatuje do konce života. Jako když mě jedna slečna po pár schůzkách pozvala k sobě domů. Nikdy nezapomenu jak se nervózní s flaškou vína přibližuji k jejímu bytu. Euforie vrcholí. Než k ní dojdu, lahev určená na večer je prázdná (jestli vás zajímá, jak to dopadlo, tak nedopadlo. Chtěla mě jen představit rodičům, což nakonec v mém stavu nebylo možné). Nebo když v tanečních na závěrečné přišla chvíle vyzvat partnerčinu maminku k tanci. Poprvé možnost poznat někoho, o kom jsem v té době doufal že se stane mojí tchyní (jestli vás zajímá, jak to dopadlo, tak nedopadlo. Celou tu dobu jsem jí tak šlapal na nohy, až jsem úplně zničil boty, které si na tu příležitost koupila). A nebo když přišlo předávání maturitního vysvědčení a já si připravoval své vítězoslavné gesto. Moje pověst mě tenkrát předháněla a tak celé obecenstvo rodičů s napětím čekalo, co vyvedu (jestli vás zajímá, jak to dopadlo, tak nedopadlo. Pepa ze zadní lavice udělal lepší show a ze mě se po několika letech snažení stal outsider).
A teď přichází moment, kdy po tolika týdnech putování, přes nekonečné pustiny, přes hory tak vysoké že se jejich vrcholy nachází až v oblacích, přes vesničky tak malé že je žádné z map nezaznamenávají, dostávám do cíle. Nezastavilo mne spalující vedro, dny neustávající prudký déšť, ani ta sněhová vánice mne nedonutila vzdát cestu. A najednou konec. Ale jaký? Jak to jen zfinišovat?

Nejsem sám kdo dumá. Jedni si rozdělují poslední dny etapy na patnáct kilometrů. Vzít si to pěkně zlehounka, nesedřít se. Užívat každý kilometr chůze. Jiní mají v plánu závěrečný den vzít hardcore a do Santiaga dorazit úplně vyčerpaní, ale šťastní. Já si vybírám svou vlastní cestu. Dnes si dám třicet tři kilometrů. Pěkně v dešti. Dojdu do malé vesničky Gozo, úplně vycuclý, promočený, bez špetky energie, za úplné tmy. Jenže Gozo se nachází pět kilometrů od Santiaga, na kopci, s výhledem na město. Ráno si tedy v pohodě vstanu, s cílem přímo před očima si tím nejladnějším krokem vyzvednu svou cenu – Santiago de Compostela...

Žádné komentáře:

Okomentovat