sobota 13. prosince 2014

79. den - Město jenž nemá Klaus rád


Lisabon je nejzápadněji položené hlavní město v Evropě, se svými šest seti tisíci obyvateli a třech milionech i s připočtenou aglomerací patří k největším v Portugalsku. Nepřiléhá sice přímo k Atlantiku, ale delta řeky Rio Tejo (a hlavně zeměpisná šířka) nám přináší krásnou prosincovou průměrnou teplotu 17 stupňů. Navíc je Lisabon i cílová destinace mého řidiče, tak proč bych se trošičku nepozastavil.
Kromě toho že je Lisabon partnerským městem Prahy (ještě se mi pořádně nepodařilo nikde zjistit, co to vlastně partnerské město znamená, co to obnáší – to jako že starostové jsou kamarádi ze školních let? Nebo si představitelé města mezi sebou dopisují, hrají korespondenčně šachy? Asi se zítra zastavím na radnici a požádám o vysvětlení), je pro nás důležité i z jiného hlediska. Právě zde se totiž podepisovala jedna ze smluv, které sice nikdo nerozuměl, nikdo nevěděl čeho se týká, ale každý na ní byl v té době odborník a každý věděl, zda je pro Česko dobrá, či ne.
Řeč je samozřejmě o Lisabonské smlouvě, která byla podepsána v tomto městě v roce 2007. Kromě Klause, který k ní měl připomínky (a jehož připomínky byly nakonec zohledněny), bylo více problémových hráčů. Irové se rozhodli pro referendum, které však neskončilo moc slavně ve prospěch smlouvy. A Poláci, ti se zařekli že všechno podškrábnou až po Irech. Situace, kterou média omílala neustále dokola (a nikdy nezapomněla zmínit ani našeho dnes již bývalého prezidenta Klause, který nakonec zas až takovým problémem nebyl – sice s kecma, ale nějaký ten křížek tam hodil).
Rád bych teď zahrál chytrého a prozradil, o čem že se to ten spor vlastně vedl. Abych tenkrát vypadal jako intelektuál, tak jsem se snažil tím nepřeberným množstvím listů prokousat, jenže jenom samotný návod na smlouvu měl šestnáct stránek!

Nemyslet na politiku, vydávám se do jednoho z barů poslechnout si Fado – tradiční tragické písně o lásce, tak specifické pro Lisabon, že je i UNESCO zařadilo na svůj list, protože neodmyslitelně tvoří Lisabonskou duši. Původní fado bylo hráno pouze kytarou, každý si musel baladistická slova sám domyslet. Jak čas běžel, tak se vyvíjel i tento jev a v současné době kytaristu doprovází většinou nějaká zpěvačka. Při těchto písních se netančí, ani nemluví. Jen v pokoře a tichu poslouchá. Každý si zde najde svůj tragický příběh spadající pod škatulku Milostné vztahy...




Žádné komentáře:

Okomentovat