středa 17. září 2014

2. den - Po proudu Vltavy


Jak už jsem se zmínil, kompas mám jen jako rekvizitu. A tak se musel najít nějaký jiný způsob, abych udržel směr. Nejdříve mi přišel na mysl lišejník a jeho orientace na sever. Jenže jak vlastně takový lišejník vůbec vypadá? Dalo by se řídit podle slunce, ale to mění polohu od rána do večera a po západu bych byl nucen jít podle Polárky, a tu nepoznám už vůbec (i když dívce bych skálopevně odpřísáhl že mám doktorát z hvězd a že ať si říká co chce, ta velká kulatá věc na obloze je prostě Severka). A proto vyrážím po proudu Vltavy. Ta uhnout nemůže (to jsem ještě nevěděl o meandrech).
Ze začátku by to měl člověk rvát co to jde a proto i já jdu do úplného setmění. Sakra, baterka, další věc co jsem nechal doma. Škoda. Aspoň mám důvod se někde utábořit.

Jednou, pár let zpátky, já a polská děvčica (Jolana se jmenovala), stopujeme z australských Alp někam, kde je tepleji. Je jedno kam, hlavně místo bez sněhu. Ve tři hodiny ráno, uprostřed toho horského městečka, Jolana vybaluje spacák a zavrtává se do něj. Prej ať jí vzbudím, až něco chytnu. Samotnému to pomaleji utíká, proto si k tomu stopování nejprve sedám, později lehám a nakonec přeci ani nepotřebuji ty auta vidět a zavírám oči. Probouzí nás až policie, ve městě na lavičce se prostě spát nesmí, ať už jedete odkudkoliv kamkoliv.

Tato historka je důvod, proč i přes úplnou tmu putuji dál do pustiny (jestli jí tedy v Čechách vůbec najdu).

2 komentáře:

  1. Drzim palce.Budu te podporovat u kazdeho noveho clanku stejne jako u kazdeho pivka ktere si dam i za tebe,dokud se nevratis zpatky :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Pivka dávám pravidelně, pitný režim se musí dodržovat, když dáváš ty za mě, tak já budu dávat i za tebe.

    OdpovědětVymazat