Hamburg je druhým největším městem Německa. A zatím
co o Berlínu se říká Chudý, ale sexy,
Hamburg tak sexy nevypadá, a chudě už vůbec ne.
Já se poprvé setkal se squotingem v Řecku, kde jsem
se nějaký čas svého života flákal. Studoval fylozofii, bral lekce řeckého
jazyka, a co je nejparadoxnější, učil se ekonomii. Ano, v Řecku. Asi proto má
peněženka neustále vypadá tak, jak vypadá.
Na řečtině jsem poprvé potkal Lamyho. Týpek, s
kterým se raději nikdo neznal. Na hodiny chodil velmi sporadicky, a to jen pro
to, aby vysomroval nějaké to cigáro. Jeho styl, způsob mluvy a projevu, celkový
vzhled, to vše odrazovalo spolužáky, včetně mě, aby se s ním dali do řeči.
Jenže Lamyho si nevybíráte, on si vybírá vás. A tak se jednoho dne dal do řeči
i se mnou.
„Hele kámo, dej mi deset babek, musíme koupit něco
na večer na to představení,“ přišel uprostřed výkladu, ani si nevšiml řečníka
stojícího před tabulí.
„Co-o-že? Deset babek? To jako myslíš deset euro? Na
jaký představení? Proč to chceš ode mě?“ začínám rozrušením koktat.
„Prostě mi to dej a v půl je sraz na zastávce,
jasný?“
Nevím proč jsem to tenkrát udělal, asi ten šok když
to na mě takhle vybalil, asi mi to bylo předurčeno. Každopádně Lamy za mých
deset babek nakoupil alkohol na dva dny dopředu a vzal mě na představení. Představením myslel setkání
pouličních umělců v jednom athénském squotu...
Vše nakonec dopadlo dobře. Když můj nový kamarád, s
kterým se dodnes rád stýkám, odcházel, já zůstával dál ve společnosti. Ještě že
se nakoupila dostatečná zásoba piva, nakonec jsem ve squoty i přespal a
pokračoval s komunou i druhý den...
Do Hamburgu se dopravuji pomocí palce. Ne že by mě
tolik boleli nohy, ale zima se blíží rychleji, než jsem očekával. Na počasí to
přes den až tolik vidět není, ale zkuste si večer spát venku. Navíc ten večer
přichází opravdu rychle. Potřebuji se prostě dostat na jih, třeba do Španělska
(se zastávkou u Lamyho), kde budu moci svojí pěší tůru pokračovat. Tady nahoře
v Evropě mi už není souzeno dále pokračovat.
Protože Hamburg je opravdu drahé město, je tu i o
mnoho více bezdomovců než v celém Berlíně. A to počítám jen ty, které za ten
krátký čas vidím poflakovat se po centru. Možná po nějaké té procházce jich
naleznu daleko víc. Mladí lidé a hlavně pak pankáči, odmítající žít s rodiči,
se mezi bezdomovce neradi počítají. Raději si říkají squoteři a okupují prázdné
a opuštěné budovy, z kterých tvoří velmi alternativní centra. Plná umění,
neuskutečnitelných fylozofických myšlenek a dalšího utopistického stylu života.
Jedním ze squoterů tady v Hamburgu byl i Jacob.
Jacob pochází z celkem slušné rodiny, jenže jako
většina mladých lidí se odmítá sžít ze společností a respektovat stupidní
pravidla, respektovat dnešní systém. Proto začal žít v komunitě okupující jeden
ze squotů. To se samozřejmě nelíbilo policii a když jednou udělala na tuhle
partičku zátah, byl Jacob ten nejpomalejší a soud mu nařídil čtyřicet dní ve
vězení.
Čtyřicet dní, pro Kristovy rány, já v cele strávil
jednu noc a byla to ta nejhorší noc mého života. Když jednoho z mých kamarádů
pustili z lochu po měsíci, vrátil se jako úplně jiný člověk. Něco v něm se
zlomilo a od té doby to už není on. Jacob tam stráví ještě o deset dní déle.
Jeho tatínek, spořádaný občan Spolkové republiky
Německo, prostý muž z lidu pracující od osmi do půl páté, s půl hodinovou
pauzou na oběd, od pondělí do pátku. V sobotu večer jde na pivo a v neděli
kouká na fotbal. Občas se věnuje své ženě, ale po tolika letech manželství už
to zas tak nepřehání. V práci si vzal dovolenou a doma odložil kravatu a
vlastně i celý oblek, aby se mohl navléknout do staré jeansové bundy z mládí
(kdy byl vyloženě štíhlejší než dnes, jelikož na něm vypadala opravdu směšně).
Spojil se s místní punk komunitou, zaplatil jim výdaje levného krabicového vína
a vydal se do ulic, demonstrovat za svého syna.
„Propusťte Jacoba!“ křičí asi padesáti letý muž,
zatímco okolo něj se motají mladíci se zelenými háry sbírající od kolemjdoucích
podpisy pro jejich petici...
Žádné komentáře:
Okomentovat