Když dnes v odpoledních hodinách míjím ceduli
oznamující že právě překračuji hranice Berlína, vím že zdaleka ještě není
vyhráno. Ale ten pocit, ten je prostě k nezaplacení. Sobotní večer v evropském
New Yorku.
Köpenick je berlínská čtvrť, starší než samotný
Berlín. Původní rybářská vesnice pojmenované po šlechtici Jaxovi von Copnickovi
se brzy rozrostla na velmi významné finanční centrum. Oficiálně se pak stal
součástí hlavního města v roce 1920, ale pořád si drží svůj vlastní charakter.
Proto i místní více než berlíňany připomínají spíše... ehm, köpenicky.
Svůj úspěch (zatím do centra daleko, neradovat se předčasně)
bych rád oslavil malým pivkem, a když zaslechnu z baru okupovaného místními
hrát Cata Stevense, jednoho z nejlepších písničkářů všech dob, je rozhodnuto.
Před barmanem se samozřejmě stydím říci si o malé pivo, to dělají jen děti a já
už aspoň podle občanky děcko nejsem, takže musím chtě nechtě obědnat velké.
Trochu mě zaráží že všichni do jednoho v baru kouří, měl jsem za to že v Evropě
se šíří vhospoděsenekouří trend rychlostí moru, a Německo vždy bylo takovým
hlavním představitelem EU, ale dým krásně podtrhuje atmosféru uvnitř. I ten
pes, jenž mi stylově okousal batoh, sem prostě neodmyslitelně patří.
Než dopiju, je noc. Ale ta úplná noc. A do centra
ještě pěkných patnáct kilometrů. Jasně, je sobota a městskou dopravou bych se
tam i odsud nějak dostal, já ale vyrazil pěšky z centra Prahy, a chci pěšky
dojít až do centra Berlína, nechám si tedy poslední štaci na zítra. Dnes se
jako správný bezdomovec vyspím v místním parku na lavičce. Vždyť to nejhorší co
se mi může stát je, že až se barman rozhodne zavřít a vyžene i posledního opilce domů,
ten mě v té tmě neuvidí a – třeba si udělá záchod z místa, z kterého já si
před ním udělal postel.
Žádné komentáře:
Okomentovat