15. den - O dva týdny později

Po dvou týdnech cestování úplně zapomínám domov. Jak vlastně tak vypadá vlastní postel? A jaké to je se každé ráno probudit s teplou sprchou? Ale no tak, je to jen čtrnáct dní.

Městečko Elsterwerda není až tak daleko od místa, kde stanuji. Balím se a vyrážím na snídani, spojenou s návštěvou místní knihovny (jasně že se knihovnicím nebude líbit až jim začnu drobit preclíky po knížkách a marmeládou vytékající z koblih umatlám všechna periodika, ale takový je holt život) – ne, nechci si vypůjčit štos německé literatury a naučit se aspoň základům německého jazyka, jde mi jen o to využít veřejný internet.

Jak se dalo předpokládat, ta co to má na starosti anglicky neumí. Ale k počítači mě pouští a já mám tak šanci postarat se o svou farmu na fejsbuku, pročíst všechny spamy co mi dorazily na email a konečně také čeknout nejžhavější novinky o tom, s kým momentálně spí jaká celebrita (tato rubrika je velmi důležitá, neboť nám običejným smrtelníkům ukazuje, u koho máme momentálně šance).

Veřejný internet v knihovně však není až tak úplně zadarmo a nějaký ten menší poplatek se zaplatit musí. Když přijde řada na vyrovnání mého účtu, zjišťuji že veškerá hotovost zůstala u té paní v pekárně, výměnou za ty preclíky a koblihy. A tak se chystám najít místo s nejbližším bankomatem.

Němci jsou na pravidla přísní. Jak co má být, tak to také bude. Ale když knihovnice viděla, kolik práce jí dá vysvětlit mi cestu k penězům, roztrhala před mýma očima potvrzení, že jsem kdy do knihovny vkročil. To znamenalo jediné, prosím, běž, nic od tebe nechci, ale nekomplikuj už tak mojí složitou práci, ještě musím roztřídit zítřejší tisk, pro dnešek to tedy necháme.

Ještě pár dobrých minut se jí snažím přesvědčit, že jsem schopen bankomat najít, čím víc se snažím, tím víc chce abych už zmizel. A tak prostě odcházím.

Další zastávkou je Bad Liebenwerda. Dneska jsem si nejspíš přeležel vlasy víc než obvykle a vypadám tak ještě víc retardovaně, než obvykle, protože se ke mně lidi i tak chovají.

“Chlapče, ztratil jsi se? Nepotřebuješ poradit?” ptá se mě už asi pátý člověk. Jasně že jsem se ztratil a jasně že by se mi šikla nějaká ta rada, ale pochybuji že Vy mi to dokážete popsat lépe, když pět lidí před Vámi selhalo. Jenže tenhle farmář mi viděl až do hlavy a věděl přesně, co si myslím. Proto vzal kolo a jal se mne vyprovodit, až k rozcestí, kde už snad nemohu zabloudit.

Byl to dlouhý a vysilující den. Před spaním se ještě pořádně nadlábnu, takže co v tom batohu máme. Těstoviny – šup do ešusu. Řepa (vykopal jsem asi tří kilovou, tak jí teď dávám do všeho), kukuřice, tuňák, ještě tohle a tamto, hm, a přidám plus minus tři gramy trávy. Je to jen ňáký venek, co si někdo někde skrytě pěstoval a já ho při svých bloudkách našel, takže moc uškodit nemůže. A taky že to se mnou vůbec nic neudělalo. Ale ten strom, co jsem vedle něj kempil, byl v noci dost vtipnej.