45. den - Punkové ráno v Nantes

"Tak co, já ti říkal že znám perfektní místo kde se vyspat," povídá mi ráno Stanislav, zatímco ho očuchává pes na vycházce. Pod perfektním místem kde se vyspat si představím kde co, ale park kde už od šesti od rána straší pejskaři, to teda vůbec. Navíc jsem celou noc klepal takovou kosu, že moje zkušenost se rozhodně kvalitním spánkem nazvat nedá. Ale co, jednou jsem se dal dohromady s pankáčema, pěti hvězdičkový hotel nemůžu očekávat.
"Hele, proč ty vlastně nezažádáš o podporu, vždyť Francie je asi nejvíc socialistický stát v Evropě, tady nikoho chudým nenechají," zajímá mne proč si někdo vybral takový způsob života.
"Víš, já mam francouzskej pas, polský méno a cikánskou krev. Mě nemůžeš jen tak zavřít mezi čtyři stěny v ňákym paneláku, já potřebuji cítit svobodu. Proč ty se touláš Evropou, s prázdnou kapsou?"

Nantes je asi nejhezčí město které jsem doposud navštívil. Historie na mne dýchá na každém rohu, v minulosti významné přístaviště řeky Loiry dává všemu ten správný ráz. Centrum je poseté milionem kavárniček, barů a dalších míst, kde se dá trávit čas. Nejraději bych navštívil všechny, pak by mne ale museli odvést rovnou do márnice, předávkování kofeinem. A co mě těší nejvíce, nenašel jsem jediný McDonald, žádná zmínka o Starbucku, chybí reklamy na Subway. Prostě parádička - takhle má vypadat to správné centrum. I proto se zdržím celý den a až na večer se jede dál.

Ani ne po minutě zastavuje sexy učitelka francouzštiny. Jede do la Rochelle, město, jenž prý nesmím při své potulce vynechat. Což o to, samozřejmě že tam mířím taky, už jen kvůli mé řidičce. Navíc přímořská lokalita mi nabízí krásné místo na spaní. Kdybych si totiž mohl vybrat mezi hotelem a pláží, neváhám ani vteřinku a už si ustýlám na písku. Ten pocit když nad vámi září měsíc spolu s nespočtem hvězd, šumění vln ukolébává, prostě k nezaplacení. A zatímco Ivan Hlas má ve vlasech vítr, já tam mám písek...

44. den - Homeless v Biskajském zálivu

Včera jsem se potřeboval dostat z Rennes. Jedu na jih, ale když mi řidič nabídl sto padesát kilometrů vzdálené městečko Lorient,  nacházející se na jiné světové straně než mám v plánu, neváhám a přikyvuji. Hlavně se někam pohnout.
Co říci o Lorient. Vzdálené 1 600 kilometrů od Českých Budějovic, bývalý pirátský přístav, za druhé světové války ponorková základna německého Kriegsmarine. To znamená jen jediné, že včerejší noc musela být na pláži. Jenže jak nějakou pláž najít, když je vše vybetonované a přizpůsobené spíše pro lodě než pro ospalé turisty? Radu mi poskytl až pracovník Červeného kříže, který přidal i kávu a nějaký ten sendvič, dneska má totiž službu a rozdává jídlo bezdomovcům. Pěkně jsem se zaškatulkoval.
Druhý den v Nantes. Již jsem se naučil že koncové -ES se nikdy nevyslovuje a tak je lehčí udat řidičovi cílovou destinaci. Kdo mi dá najíst dneska? Spíše řečnickou otázku zodpoví místní křesťanská komunita, která trvá na tom, že se prostě musím připojit k jejich tradičnímu úternímu mítingu. Večeře samozřejmostí.
Opravdu netuším co je na mě tak bezdomoveckého. O nějakou tu hygienu se starám, sem tam si vyměním prádlo a denně vypotřebuji půl deodorantu aby si nikdo nemohl stěžovat na můj pach. A přeci jen co opouštím kostel, ujímá se mě partička pankáčů.
"Hele, pití na veřejnosti je tady ve Francii zakázaný, ne?" stejně mě vůdce bandy Stanislav vůbec neposlouchá a s pivkem v ruce jde vysvětlovat strážníkům, proč v jednu hodinu ráno připomíná jeho muzika spíše náhodný souzvuk hlasitých výkřiků, než hudbu. Doufám že když tihle pohodáři mluvili o skvělém místě kde se dneska vyspíme, nemysleli tím vězení...

Snídaně šampionů

Bretaňská vlajka

Lorient

Lorient - České Budějovice => 1 600 kilometrů

43. den - Můj anděl strážný

Na čase se rozloučit. Po týdnu života v Rennes jsem si na místní tolik zvykl, že mi budou chybět. Opravdu bych tu nejraději zůstal. Lamy by byl štěstím bez sebe mít spolubydlícího. Jenže s Lauriane bylo dohodnuto že se dnes vyráží na jih.
"Hele, nechceš se ještě zdržet?" ptá se mě parťačka-stopařka, "víš, v pátek tu bude velkej koncert. A jestli už máš plný zuby svýho spolubydlícího, můžeš zůstat u mě."
Lauriane mi dala vážně těžký výběr.

Po chvíli váhání jsem přikývl a vyměnil Lamyho za Lauriane. Veškerý můj život se vejde do jedné krosny, takže stěhování zas až tak těžké nebylo. Abych pravdu řekl, to děvče se mi líbilo od samého začátku. Můj dojem že naše sympatie jsou vzájemné se brzy potvrdil.
Lauriane ke mně nebyla až tak upřímná. Nezůstala jen do pátku, do Španělska můžeme příští rok, ne? Na zimu mi pomůže najít nějakou práci, zde v Rennes, abych se mohl aspoň symbolicky podílet na nájmu a našem společeném životě.
"Super, teď když máš džob, měl bys na sobě začít i trochu pracovat," povídá jednoho rána, "tvůj šatník potřeboval trochu roztřídit, neboj, už je o to postaráno." Lauriane neměla ráda mou sýrovou košili už od začátku (sýrová proto že byla plná děr, pokrytá ušlechtilou plísní). Já k ní měl ale velmi pevné pouto, to právě v ní jsem chtěl být jednou pochován a společně hnít na věčnosti. Teď se válí někde na smetišti, minutu ticha za ní.
...
Moje kariéra básníka a cestovatele nějak nedopadla. Už si nepamatuji kdy jsem opustil pracoviště před pátou. Pozice která byla tou nejvíce opovrhovanou na mém osobním listě nyní platí tu pitomou hypotéku. Ale jeden úředník se v tom evropském byrokratickém systému vždycky ztratí. Jo, málem bych zapomněl, s Lamym už se nestýkáme, prej to není ten správný kamarád, má na mě špatný vliv, aspoň tak to říká Lauriane.
Občas po večerech mi vyčítá, že už nejsem ten kluk do kterého se zamilovala. No neříkej, vážně? Nebylas to ty kdo mě dostal sem? Jenže argumentovat nemá cenu, to už dávno vím. Z tohodle kruhu už se asi nikdy nedostanu.
A v tom se mi zjevil anděl strážný a nabídl mi druhou šanci...

"Hele, nechceš se ještě zdržet?" ptá se mě parťačka-stopařka, "víš, v pátek tu bude velkej koncert. A jestli už máš plný zuby svýho spolubydlícího, můžeš zůstat u mě."
"Sorry, měj se pěkně, Lauriane, já vyrážím dál..."

42. den - Rozdílné ideologie

"Lamy, já zítra odjíždím, někam na jih," oznamuji svému spolubydlícímu hned po ránu.
"Cože? Vůbec! Zůstaň, kam prosim tebe chceš jít? Vždyť nemáš pořádně ani peníze, nic. Pobuď ještě pár týdnů u mě a pak se vrať domů, měls pěknej výlet, ale dál už nechoď, zase příště."

Pravdou je že se mi u Lamyho líbí. Mít své zázemí, navíc to tu vypadá jako nikdy nekončící party. Lidé se tu střídají jako kdyby snad každý ve městě měl klíče od tohodle bytu. Muzika hraje tak hlasitě, non stop, že nevěřím v život u sousedů. Ale přesto musím parťáka opustit. Moje karma zde trpí.
Lamy má totiž úplně rozdílnou životní filosofii než já. Vůbec mu nevadí krást. Tedy, on bere jen bohatým, nadnárodním korporacím, ve velkých nákupních řetězcích, a nikdy se nezapomene rozdělit s kamarády kteří jsou na tom zrovna bídně. To je fér. Ale stejnak, s tímhle prostě souhlasit nemohu. A tím že komodity používám vše vlastně podporuji.
"Největším zlodějem je stát," říkává a já jen pokyvuji na souhlas, "proto z něj musím vyždímat co nejvíc." Zde se opět ideově rozcházíme. Já s politikou naší země nesouhlasím. Odmítám se jakkoliv angažovat. Proto od nich nic nečekám a nic nechci. Sociální dávky nejsou pro mě, ať si je nechají. Lamy zfalšoval kde co, aby mu bylo dopřáno univerzitní stipendium a podpora pro nezaměstnané v jeden moment. Francie je moc velká a ty byrokrati na to nikdy nepřijdou. Opět ale moje víra tímto bere za své.

Já i Lamy jsme oba bojovníci. Bojovníci proti systému, s kterým ani jeden z nás nesouhlasí. A však způsob jakým se téhle války účastníme, je tak rozdílný, že je nemožné vytvořit společnou strategii. Proto se vydávám opět na sólovou dráhu. Snad se mi podaří zítra nějak rozumně vstát...

41. den - Trashwiki

"To já byl ve tvym věku opravdovej pankáč," povídal mi jednou Tony, můj parťák z Litvy kde jsem nějakou dobu žil, "sikrhajzku v nose, háro až po ramena, věčně bez peněz. Na výletě v Praze padly všechny prachy za pivo, a tak jsme jídlo hledali v koších."
Nechutný. Přesto o pár týdnů později, na úplně jiném místě, potkávám kluka co se rozhodl podniknout cyklo trip z Belgie do Dánska. To se celkem dá, nic zvláštního. Jenže tenhle bajker nechtěl utratit za potraviny byť jen jediný cent. Naše společnost tolik plýtvá jídlem, v kontajnerech u supermarketů končí suroviny jenž by nakrmili půl města... Trashwiki, encyklopedie o fenoménu kterému se anglicky říká Dumster diving, radí kde a jak pořídit tu nejlepší kvalitu, kterou ostatní už dávno odepsali.

Mě rodiče moc rozmazlili a jakmile něco leželo v koši, automaticky se toho štítím. Může to být originálně zabaleno a chráněno milionem folií, ale já to přenechávám dalším. Přesto by se nám s Lamym něco k snědku hodilo. A tak vyrážíme připojit se k životnímu stylu freeganů.
Každou sobotu je v Rennes obrovský farmářský trh. Po jedné hodině odpoledne stánky začínají pomalu balit. Většina z prodavačů začíná třídit neprodejné zboží, nadbytečné ovoce, zeleninu, maso, pečivo, sýry a další co doma do příští soboty neuskladní.
V tenhle moment se struktura návštěvníků mění. Tradiční bretaňové opouštějí místo s plným košíkem těch nejekologičtějších produktů, s úsměvem na tváři, a střídají je hippieci s dredama, bubnama a dalšíma stereotypama které k nim patří.
Novými zákazníky bez peněz jsem i já a Lamy. Za půl hodiny je nakoupeno...

www.trashwiki.org

40. den - Chvilka poezie v Rennes

Došlo mléko. Ale černá káva taky káva. Lamy ještě pořád spí. Na včerejší otázku proč vůbec nechodí do školy, odpověděl: "Jo, my teď máme nějaký prázdniny."
"Prázdniny? Co můžete mít za prázdniny?" zajímalo mě.
"Hm... Takový ty kde se barví vajíčka a podobně. Velikonoce říkáš? Jo přesně ty."
A tak zatímco Lamy sní o svém vysněném jaře, já si užívám podzimní ráno.

V řádu všeho chaosu

tetelím se v patosu

Piju colu, kouřím Máčko

a v práci zase házím áčko.

Ten tichý mráz, co mne dusí,

nahání mi kůži husí

Co k obědu? Parťák se pomalu probouzí a hned se ptá po jídle. Do hrnce házím cibuly, pár stroužek česneku a... Hele, tady je kuře. Škoda že jsem se nikdy pořádně nenaučil vařit, vždy to ze mě řešila nějaká slečna, tedy, vždy jsem si přál aby to za mě řešila nějaká slečna.

Zavírám voči

abych cítil tvé tělo,

namísto vrcholu,

cítím se dole

nabité dělo,

střílím naprázdno

prázdná lahev, prázdná postel,

prázdná mysl

žádný smysl

Chtěl jsem tě milovat

a ne jen perem

namísto lásky

je tu jen zloba

čerpáš mou sílu,

nezbyla žádná vloha

S jizvou na tváři

píchám dál jak ježek

ale už ne tebe

už ne tebe

už ne tebe

Konečně se setmělo a my se vyrážíme podívat ven. S pivkem v ruce usedáme do parku. A nejsme sami. Spousty prachatých děcek, co si hrají na chudé. Je to trochu na palici. Zatím co já se vymódil jako na svatbu, ale moje peněženka ční prázdnoutou, oni na sobě mají hadry které já vyhazuji (a že jen tak něco nevyhodím, moje košile pokrytá plísní by mohla vyprávět), s kapsou plnou peněz.

Na Saint-Michelle s krásnou dívkou

svět zdá se mi cizí a přeci tak známý

to francouzské půvaby, ty mne mámí

spojen realitou jen tenkou nitkou

Na Saint-Michelle propad sem lásce

křídla holubí nesou nás v dál

do země za velký val

i přes to se bojím ztratit se v kráse

39. den - Oduševnělá konverzace v Rennes

Lamy (L) a Já (J):
L: "Čet si dneska noviny?"
J: "Otevřel jsem je, vyluštil sudoku, ale zbytku nebylo fakt rozumět, tak je nechávám pro tebe."
L: "Píšou tu že nějaký mladík co konvertoval k islámu zastřelil vojáka a pak se pokusil zaútočit na kanadský parlement. Prej chudák, špatné dětství, vymytej mozek z internetu..."
J: "Hm..."
L: "Co to je za blbost. Mladej Kanaďan, vymytej mozek, ani známka o terorismu. Víš co? Kdyby to udělal Arab, hned vydíš tučné titulky TERORISMUS a tak. Jasně že ti co se odpalují mají taky vymytej mozek, jinak by se asi nevyhodili do povětří. Tohle je na palici - bílí atentátníci sou chudáci, kterým společnost včas nepomohla, zbytek světa sou teroristi."
J: "Hele, já ti nevim, po ránu dost složitý téma. Nalej mi prosim tě kafe."
L: "Kámo, a kdo byly ty dvě roštěnky ze včera? Po třech dnech už je z tebe místní, vejdeš do baru a znáš lidi."
J: "Díkes, ale já chtěl teď kafe, ne pivo. Ty dvě holky ze včera, to sou stopařky co jsem potkal v Le Mans, svezli jsme se společně až do Rennes."
L: "Cool chlape, zapracuj na nich. Jak dlouho u mě vlastně zůstaneš?"
J: "Mno, docela mi chybí nějaký konkrétnější plán, něco kolem týdnu?"
L: "Hej, tak to vůbec. Zdrž se aspoň na čtvrt roku, minimálně na měsíc."
J: "Já mam takovej pocit, vychází mi to z nitra, že se mám vydat na jih, do Španělska. Prostě to musím následovat."
L: "Co-o-že? Co to meleš za kraviny? Přestaň brát drogy. Nebo jestli je nebereš, začni s nima. Podej mi otvírák na pivo. Nechci aby příště až budu číst podobné zprávy v novinách jako dneska, bylo tam zmíněno tvoje jméno..."

38. den - Ulice žíznivých

Bretaň je zvláštní francouzskou provincií. Mají svojí vlastní vlajku, svůj jazyk a lidé se více než za francouze považují za bretance. Asi i proto tu panuje taková přátelská atmosféra. Rennes jako hlavní město by mělo být typickým příkladem, a také že je. Navíc nepřehlédnutelná populace studentů mě nechává cítit, že jsem doma.
Univerzitní kampus připomíná vlastní stát, plný informací chtivých mladíků. Ti si samozřejmě kromě vzdělání chtějí i pořádně užít. A tak se o Rennes říká, že je to město s největším počtem barů na jednoho člověka. U nás máme ostravskou Stodolní, známou po celé republice. Zde mají Rue de la Soif, jméno které většině francouzů neřekne zhola nic. Jen co ale zmíníte neoficiální název, Ulice žíznivých, v kterékoliv části Francie na vás budou významně pomrkovat.

Rue de la Soif by byla klasickou ulicí v centru města. Byla by, ale jak už jsem se zmínil, Rennes je údajně město s největším počtem barů na osobu a někam se prostě ty hospody vtěsnat musí. Proto také v Ulici žíznivců (občas se dá zaslechnout i Ulice opilců) nenajdete nic jiného než výčepny. Hned na rohu stojí lepší vinárna, vedle se nachází hip hop klub, třetí dům je pak místem kde se setkávají posluchači metalu. Jejich sousedy je diskotéka s neposlouchatelnou hudbou ležící hned vedle příšerného pajzlu. A takhle to pokračuje až na konec ulice, po obou stranách.
Zaplnit všechny tyhle lokály, to dá asi práci, byla má první slova když jsem viděl všechny ty konkurující si podniky. Jenže studenti nikdy nespí (nebo se vyspí na přednáškách), takže nakonec se ukázalo že i kapacita samotné ulice se dá vyčerpat...

37. den - Lamy a já

Většina z mých přátel jsou tak charakteristické osobnosti, že by se o nich dala napsat celá knížka, někdy dokonce sága. O Lamym bych zaplnin celou knihovnu.
Narodil se v Sýrii, ale jeho tatínek, povoláním malíř obrazů, se moc nezamlouval zdejšímu režimu a tak sbalil sebe a celou svojí rodinu a vyrazil hledat štěstí do Francie. Lamy tak přesně odráží mix arabské a typicky francouzské mladé generace.
Už v Řecku, kde se uskutečnilo naše první setkání, jsem poznal že je pravým anrachistou který v žádném případě nesouhlasí s naší společností. Jeho cívíčko je tak dlouhé, že aby se vůbec vešlo v emailu do přílohy, musí se nejdříve zkomprimovat. Živil se kdečím, ani jedna profese by se však jeho budoucímu zaměstnavateli nezamlouvala. Dealoval trávu, žongloval na semaforech, nechal se zapsat na univerzitu která nabízela studijní granty...

Po více než roce se nic nezměnilo. Včera večer mě přišel vyzvednout s vychlazeným pivkem a jointem v ruce. Abych poznal atmosféru města, protáhl mě místními bary. Po takové noci si přeji jen a jen odpočinek. Ale my jedeme nonstop i dnes. Rennes je totiž univerzitní metropolí, z dvouset tisícové populace tvoří 30 % studenti. Podle Lamyho propočtů je polovina z nich ženského pohlaví. A ani jedna ošklivka. Takže máme dost napilno. Je tady přes třicet tisíc holek, které musíme poznat...

36. den - Karma vrací úder / Day 36 - Karma strikes back

For the English version scroll to the very down

Není kam spěchat, říkám si když ráno vylézám ze stanu. Moje společnice stále ještě spí a mě je jasné, že postarat se o snídani a uklidit ten svinčík ze včerejšího večera, spadá zase na mě. Dnes už bych se rád podíval do Rennes, z Versaille které se nachází kousíček od Paříže, je to přes tři sta kilometrů. A stmívat se začíná tak brzo...

Než po kempu posbírám všechny své věci a než děvčata srolují houpací síť, jsou skoro tři a nastává čas loučení. Já se plahočím dále na západ, američanky na východ. Sbohem a díky za všechny ryby, má slova směřují spíše ce Catherine, která se mne celou tu dobu snažila vykrmit. Na rozloučenou proto dostává můj spacák - komodita je to sice vzácná, ale já se spíš vyspím pod osuškou než ona. Však karma mi to jednoho dne vrátí zpátky.

V půlce cesty, v La Mans, jsem ani ne za dvě hodiny. Dnes je můj šťastný den. Ani jeden z těch tří řidičů s kterými se setkávám, mě nenechal čekat déle než minutu. Ano, myslím tím šedesát vteřin a méně. Oběd zahrnut – moje nově oholená tvář už sice ztratila image bezdomovce, zase mi ale dává vzhled dvanáctileté holky; k těm jsou lidé ňák víc ohleduplní. Proto mi v podvečer majitel á šestky, kterému dělám spolujezdce, vnucuje svoje jídlo. Na každé NE zvětší kvantitu.

Ale zpět k tomu La Mans, kde mne vysadili. Pěkně se rozpršelo a navíc můj spot okupují dvě jiné stopařky. Na jednu stranu je to super potkat lalší lidi kteří se ztotožňují s kultem zdviženého palce, na stranu druhou tu byly první, podle pravidel musím za ně, takže mají možnost zaujmout řidiče o dost dříve než já. A navíc, jsou to dvě kočky a mluví francouzsky. Řidič by musel být šílenec kdyby dal přednost mě před nimy.

„Dneska nám to vůbec nejde, plahočíme se z Paříže už od rána,“ stěžuje si Adéle, jedna z nich, „teď se tady poptáváme každého, jestli nás nehodí do Rennes.“

Stejná destinace. Jako stopař klasik si jdu stoupnout za benzínku a podle zviků, v poloze like, čekat až mi někdo zastaví. Jasně že varianta ptát se přímo řidičů je rychlejší, ale jaksi proti mému stylu. Mé štěstí, má krásně čistá zářící karma, mi takto přihodily auto brzdící vedle mne hned po pěti minutách. Jaké překvapení, když další dvě spolusedící jsou mi dobře známé stopařky. Když konečně našly někoho kdo je vezme do vysněné stanice, nezapomněly se ani optat na místo pro mě.

V autě probíhá větší konverazace mezi mnou a pasažérkami, než mezi námi a řidičem. Mým plánem je pobýt přibližně týden v Rennes a pak se vydat na jih, ke Španělsku. Jejich plánem je pobýt přibližně týden v Rennes a pak se vydat na jih, ke Španělsku. Trochu podobně, takže dostávám hned jejich číslo a je rozhodnuto. Mám nové parťáky na cestování...

No need to hurry, the first thoughts in the morning. My company is still sleeping, so as usually I have to take care of breakfast and mess from yesterday evening. Plan for today is Rennes, from Versailles, that is located near to Paris; it’s more than three hundreds kilometers. And the darkness comes very early…

Until I find my stuff all around the camping site and until girls pack their hammock, more hours are spent and the watch shows 3 pm – lets leave. I am going to the West; Americans are going to the East. Goodbye and thanks for all fishes, my words are more for Catherine that fed me during our common days. To remember me I am giving her my sleeping bag, very useful, but I fall asleep easier under the towel than she does. Karma will give me back.

Less than two hours and I am in the middle of my journey, in La Mans. I’m a lucky dog. None of the drivers let me wait more than a minute. I really mean less than sixty seconds, includes lunch that I got from one owner of A6. My nicely shaved face does not give an image of homeless guy, now I look like twelve years old girl. People are usually nice to twelve years old girls.

But come back to the topic, back to La Mans. Rain’s just started and my new spot is occupied by two other hitchhikers. In one hand it’s perfect, I like this thumbing culture, in the other hand they are the first here, by the rules I have to go behind them. More chances to attract the driver. And they are two pretty chicks, speaking French. The driver would have to be crazy to pick up me than them.

„Today is shitty day, we left Paris early morning and still not in Rennes,” complaining Adéle, one of the hitchhikers, “we are asking everybody to take us.”

It’s the same destination. I am a classical hitchhiker and my style is just to stay in the position facebook like and wait for the cars to stop. Of course that asking the drivers directly is faster, but against my habits. My clean shiny Karma gave me car in five minutes. So nice other two seats are taken by the girls I've just met few meters in front. When they found the driver, they also asked for one place for me.

The conversation in car is more between me and them than between us and the driver. My plan is to stay in Rennes for few days and than go to the South, to the Spanish borders. Their plan is to stay in Rennes for few days and than go to the South, to the Spanish borders. Quite similar, I would say, so just exchange our numbers and the future is clear. I have new co-travelers…

35. den - Kempování po americku

Nikdy jsem nebyl moc velkým příznivce kempů. Je to místo kde se setkávají dvě naprosto odlišné kultury - rodiny s dětma a cápkové jako já. Tyto skupiny nejsou v žádném případě kompatibilní. Ta první zaléhá v době, kdy vy většinou otvíráte první lahev. V momentě kdy se konečně zavrtám do spacáku, začínají vylézat nedorostenci a hulákat všude kolem. Hřiště je dost velké, ale zároveň malé na sdílení nezletilých a nás. Když vám totiž pri hraní volejbalu pětkrát do minuty přiletí na plac pingpongový míček, pro který se šour někdo kdo se zrovna naučil chodit, je to otrava. Celkově se tak nějak cítím provinile, když ukazuju holkám kolik piva jsem schopen vypít do minuty a hned vedle postarší pár s vnoučaty mastí kanastu. Prostě kempy ne.
Jenže jakmile bylo rozhodnuto že strávím pár dní ve společnosti dvou amerických slečen, moje argumenty vyšly vničev. Ženy potřebují sprchu, na záchod ke stromu chodí pouze uprostřed noci kdy vzdálenost k umývárkám je strašidelně dlouhá a zkuste jim vysvětlit, že v lese žádní medvědi nejsou - nemožné.

Když ale pominu to neustálé dětské mravenčení, tu stísněnost (no tak, holky, můj stan je tak akorát pro jednoho, postavte si svůj vlastní), zimu v noci (víš, ten tvůj spacák vypadá o hodně líp než ta má deka, nevyměníš? ptá se jedna z nich v době, kdy už  v něm dávno leží) a používání triček jako osušky (přísahám, že ten ručník vysel tady, přiznejte se, kam se zašantročil?), je to nakonec pěkné a na nedostatek péče si nemohu stěžovat. Catherine s Bridget se starají o můj pitný režim a nosí plné tašky vína. Jak je bez korkovače otevřít už je na mně. Neustále mi vymýšlí nějaké aktivity, a abych neplýtval časem, nutí mne se účastnit i v době kdy se chystám spát. A občas ke mně prostě jen tak přijdou a jen tak z nudy něco udělají - jako když mě tuhle u snídaně oholili...

34. den - Versailles po americku / Day 34 - Versailles in American way

For the English version scroll to the very end

Mé nové dvě společnice z Chicaga jsou tak bláznivé, že bez nějaké té promile v krvi se cítím jako Alenka v říši divů. A proto hned ráno vyrážím do místního Carrefouru nakoupit pár lahví vína, které mi pomůžou přežít den ve zdraví.
"Jestli chci tašku?" podrážděně vyjedu na pokladního, "vy nevíte jaká je to zátěž na životní prostředí?" Mám velké ruce.
Po pár minutách jsem v obchodě zpět. Se střepy v ruce beru další víno. S tou igelitkou to byl jen vtip, snažím se naznačit pohledem když mi prodavač vše pobaveně balí.

Kempujeme kousek od Versailles, jednoho z nejznámějších zámků na světě, jak jinak než zapsaného na seznamu UNESCO. Pokud jste občany EU a je vám pěta dvacet a méně, podíváte se dovnitř zadarmo. Já o kousíček prošvihl věkovou hranici, holky se zase narodili pár kilometrů od evropských hranic. Takže počítáme peníze, jestli si můžeme vstup vůbec dovolit. Marně, bez rezervace se tam stejně nepodíváme. Je sobota a francouzský park přímo překypuje turisty. A tak otvíráme další lahev a necháváme tento skvost neprozkoumán. Stejně, zámky jsou krásné zvenku, uvnitř bývá většinou nuda.

Zajímavé věci se dějí až večer. Kemping a gril, to jsou skoro synonyma a tak se jako jediný muž z naší společnosti vydávám postarat se o oheň. Proč jsem jen tenkrát nedával u skautů větší pozor. S trochou nelegální techniky se však nakonec podaří rozdělat gril a na rošt putuje vše, co se najde. Lahev (lahve) vína nás doprovází celý den, ani večer samozřejmě nechybí.
"Co to děláš?" zvědavě pozoruji Catherine jak cosi přihazuje na fajrák.
"Víš, u nás v Americe je zakázáno pálit listí, tak si to musím užít tady u vás v Evropě," ledabyle odpoví a na oheň putuje další várka ze stromů. O pár skleniček dýl se mi její nápad tak zamlouval, že zkouším co vše se dá ještě spálit. Pokud to takhle bude pokračovat dál, mám do zítra prázdnou krosnu...

My new company from Chicago is so crazy that without any alcohol in my blood everything seems to be like in Wonderland. They are the reason why I'm staying early morning in the Carrefour, buying few bottles of wine.
"Plastic bag?" my voice is not nice at all, "have you ever heard about ecology?" I have big hands, I don't need this bullshit.
Few minutes later, in the shop again. Shatters all around, taking more wine. With the bag, I was just joking - trying to say by my innocent smile.

We camp near to Versailles, one of the most famous castle in the world, of course under UNESCO. For EU citizen under 25 years is free entrance. I missed the age limit by a few... days? Girls missed the place they were born by few... kilometers? Counting money if we can offer the entrance fee is good for nothing. Saturday without a reservation? No way. Every peace of the garden is fulfilled by tourists and we have to leave without knowing how Versailles looks like inside. Anyway, I've visited many of these places in my life, beautiful outside, boring inside.

The most interesting is the evening. Camping and barbecue, isn't it a synonym? Only man in our company I am supposed to take care of a fire. Why I wasn't better scout when I was younger? But with some illegal constants the fire is done and grid is getting full by all our food. Bottle (I mean bottles) are opened.
"What the hell are you doing?" Catherine is putting something strange in the center of the fire.
"You know, in US it's not allowed to burn leaves, but I can do it in Europe," answers and puts more. Few glasses later I caught her idea and tried to find what else can burn. If I continue like this, until morning my backpack is empty...

33. den - Neúspěšný výlet do Rennes / Day 33 - Unsuccessful trip to Rennes

For the English version scroll to the very end

"Cože? To si děláte srandu! Já chci obyčejnou cestu Paříž - Rennes, nepotřebuji při tom žádné striptérky, vířivku, šampaňské a další vymoženosti, které musí ta cena zahrnovat," zlobím se když zjišťuji na kolik mne má jízdenka vyjít, "to raději strávím ty tři hodiny na záchodě, abyste věděla." A jak jsem řekl, tak jsem měl v plánu i udělat.
Odejít z místa kde se tak starají bylo těžší, než jsem si kdy myslel. Ale show must go on a moje výprava pokračuje. Momentálně na hlavním pařížském nádraží, snažíc se vkrást do TGV bez platné jízdenky. Je jasné, že jakmile vytvořím nějaký plán, nebude fungovat. S tím už jsem smířen. Přesto mě zasáhlo když vše troskotá ještě v Paříži. Pátek odpoledne, hlavní špička, lidé se těsnají i v uličce. Tady žádné místo nenajdu... Rennes by mělo být něco málo přes tři sta kilometrů, když si pospíším, dostanu se tam ještě dnes stopem. A tak trávím další drahocené hodiny v metru, abych se přemístil za hlavní město, kde snad bude mít můj vztyčený palec úspěch.
"Hej, kámo, ty jdeš určitě taky kempovat, že jo?" volá na mne jakási dívka v momentě kdy opouštím hromadnou dopravu. Letmým pohledem si okamžitě získává mé sympatie. Kroužek v nose, tričko Joy Division, krosnu na zádech. A jestli se mi líbí Bridget z Chicaga, její společnice je ještě o stupeň lepší. Už jen způsob jakým cestuje stojí za to poznat jí lépe. Místo do batohu totiž nosí vše v igelitkách, takže se pohybuje takovým třesavým krokem, jak se všechny ty tašky jenž jí ověšují houpají ze strany na stranu.
"Jasnačka že jdu taky kempovat," měním na místě svou cílovou destinaci, "a kam vlastně?"

U Versailles se ani neobtěžujeme rozdělat stany, prostě se mezi stromy natáhne houpací síť, kam se všichni tři i s lahví vína vtěsnáme. Děvčata usínají poměrně brzo a já zaklíněn mezi ně nemám šanci se pohnout. Jeden by se radoval, já ale na vlastní kůži zažívám, jaké to je pomalu přestávat cítit levou ruku, posléze nohu a nakonec i celé tělo. Na zítra definitivně potřebuji více vína...

"What? Are you kidding me? I've just asked for a regular ticket from Paris to Rennes, without lap dance, whirlpool, champagne and other bullshits that the price has to include," I got really angry when I've found out how much I was supposed to pay, "you know what, better I'll stay these three hours in the toilet!" And how I said, I started to act.
Leave the place where they were taking care of me was harder than I expected. But show must go on and my journey continuous. Currently at the main railway station in Paris, trying to get into the TGV without valid ticket. But all my plans don't work. I know it. Still I got upset when everything went bad already in Paris. The train was so full that people were even in the corridor. Friday afternoon, the main peak. No place for me... But Rennes is something like 300 kilometers, if I leave now, I reach it by hitchhiking. More hours in underground...
"Hey, dude, you're going to camp, right?"the moment I left the public transport I've heard these words. I liked the girls from the very beginning. Ring in her nose, t-shirt Joy Division and backpack. Her co-traveler was even more interesting. She was backpacking with plastic bags. All her clothes, food, tent, everything in several shopping bags.
"Of course I am," my final destination was changed in one second, "but where exactly are we going?"

Near to Versailles we even didn't build our tents. All of us fitted in hammock, bottle of wine as well. Girls fell in sleep very early and because the hammock was not so big, I wasn't able to move. Paradise, somebody could say, but not me. In few minutes I didn't feel my left arm, than leg, until the morning all body. For next day I definitely need more wine...

32. den - Můj nejdražší příteli / Day 32 - My dearest friend

For the English version scroll to the very end

„Snídaně je na stole,“ budí mne dnes ráno číši hlas. Ne, to nemůže být možné, nevstávám, protože je to zajisté jen sen. Sen tak krásný a skutečný, že ta vůně kávy a čerstvých croissantů doléhá až sem do postele. Včera jsem opravdu dosáhl typického francouzské venkova.

Kdysi jsem randil s jednou holkou. Ano, je to k neuvěření a většina lidí si myslí, že to bylo jen v mé hlavě. Jak já do ní byl tenkrát zamilován. Abych ukázal jak moc si jí cením, jeden z našich společných výletů se konal v Paříži (nízkonákladový let, nejlevnější hotel na předměstí, galerie které se dají navštívit bez vstupného). Tenkrát se nevynechal jediný typický monument tohoto města – Eifelova věž, Louver, Notre Dame, Vítězný oblouk, Montmartre s kavárnou kde pracovala Amélie... Alexia, moje současná hostitelka, má však v úmyslu ukázat mi Paříž, kterou určitě neznám.

Je to právě Alexia která mne jednou vzala v Řecku na výstavu fotografií, které pořídila Patti Smith. Byl to můj první osobní zážitek s uměním zachyceným na fotofilmu. I dnes je v plánu jedna taková exhibice. Nasyceni kulturou, touláme se ulicí Saint-Michelle, přemýšlíme nad jmény všech Dumasový mušketýrů (počkat, nebyla to náhodou otázka v indickém Chtete být milionáři?), skládáme poezii a vychutnáváme tu nejlepší kávu ve městě. Život nemůže být lepší.

Večer v rodiném kruhu u jejích rodičů. Vždy mne zajímalo jak si tak asi žijí odrostlí hippie, konečně mám možnost poznat jejího otce a matku, květinová generace se vším všudy. A i přes to že se snaží být občany světa, meditují od rána do noci a jejich kuchyně spíše vytváří indickou gastronomii, než tu evropskou, jejich francouzský původ se nezapře. Víno se pije (vychutnává) proudem a jako zákusek nesmí chybět sýr, jenž musí být cítit i u sousedů. Život nemůže být lepší.

Jejich pohostinost jsem však včera vykoupil krutou daní. Mám několik zásad, které nikdy v žádném případě neporušuji. Bojkotuji balenou vodu, zvláště u nás v Evropě kde se dá pít z každého kohoutku. Neplatím za veřejné záchody, ani tu symbolickou korunu bych nedal. Sprostě přeskočím turnikety nebo jim očůrám roh. A nikdy, nikdy bych neutratil své peníze za sprchu kterou nabízí benzínové pumpy. Raději se ocáchám v potoce, nechám omýt deštěm (když je to možné přeskočím turnikety) nebo prostě a jednoduše zapáchám.

Včera byla jistota že jen co uvidím Alexii, nabídne mi k užití i koupelnu, luxus jenž si rád nechám dopřát. Stačí jen vydržet. Ale jeden jediný pohled do zrcadla mi dával vědět, že prostě pravidlo neplatit za sprchu dnes padne...

„The breakfast is ready,“ nice voice is waking me up. No, it's not true, I'm not getting up cause for sure it's just a dream. Dream so real that I can even smell the coffee and fresh croissants. Yesterday I really reached the typical French countryside.

Long time ago I was dating a girl. Yes, I was, even though most of the people think it was just in my head. That period I was in love, a lot. To show how much she meant for me we went together to Paris (low cost airline, the cheapest hotel in the periphery, galleries with free entrances). We visited all characteristic places for the city - Eiffel tower, Louver, Notre Dame, Arch of Triumph, Montmartre with the cafe where Amelia worked... Alexia, my current host wants to show me different Paris I could have not known.

Yeap, it's Alexia who took me to my first photo exhibition in Greece, made by Patti Smith. And of course today we go again to see some amazing pictures. Full of culture, we're walking Saint-Michelle Boulevard, thinking about the name of Dumas musketeers (wait, wasn't it a question in Indian Who wants to be a millionaire?), making poesy and having the best coffee in the town. The life can't be better.

Evening with her family. I was wonder how hippies look like when they get older. Finally I have a chance to meet her mother and father, the flower generation. Even though they try to be citizen of the world, they meditate from early morning to late evening, make more Indian food than the European one, still it's easy to find out they are French. The wine is drunk as water and cheese that their neighbor can smells is a desert. Life can't be better.

But for this comfort I had to pay consequence. There are several rules I never break. Don't drink water from plastic bottles, take it from the tap. Don't pay for the toilet, just jump over the tourniquets or pee in the nearest corner. And never ever pay for a shower. Have a bath in a lake, wash in the rain (or jump over the tourniquets) or just smell.

In the evening I am with Alexia, I bet she will offer me a shower. But one look at the mirror and I know that today I'm braking my habit don't pay for a shower...

31. den - Na francouzský venkov do postele / Day 31 - To the French countryside, into the bed

For the English version scroll to the very end

Jedním z mých nejoblíbenějších způsobů cestování se stalo stopování. Jasně, má to pár much, například to strašně děsí mojí maminku. A také se to nedá moc použít, když se chcete jasně přesunout z bodu A do bodu B za určitý čas. Jako stopař se rád nechávám inspirovat řidiči, kterou destinaci vybrat. Kdy a jak se tam dostat je v cela rukou řidiče a já jen sedím a vychutnávám si krajinu, v případech mimo Francii kde majitelé aut dokonce mluví anglicky i dobrou společnost.

Dnes ale musím být v šest hodin na severním předměstí Paříže. Předměstí, spíše před-předměstí. Což vůbec nevím jak stihnout, hodiny odbíjí čtvrtou a já teprve opouštím včerejší město, kde se se mnou každý hned od rána dává do řeči. To je pak těžké se někam dostat, když tuhle týpek chce vědět kam jdu, ten další zase proč tam jdu a o deset metrů dál na mě čeká stařenka, aby zjistila od kaď že to vlastně jdu. Konverzace chtiví kolemjdoucí neodradí ani absence společné řeči.

Konečně za městem. Doslova utíkám před zvídavým davem. Přes to že mám v povaze trochu přehánět, tentokrát jsou moje slova velmi výstižná. Nájezd na dálnici, směr Paříž. Palec vzhůru k nebesům. Při mém štěstí do deseti minut sedím v autě. Jenže i po hodině co se spustil déšť stále stojím na místě. Ne, nemůže to prostě klapat podle plánu.

Stopaři mají jedno zažité rčení. Čím dýl stojíš, tím líp se pak vezeš. Nějak se nevztahuje na mě.

„Bonjour, Paris? Jedete do Paříže? Paris?“ radostí skoro nadskakuji když zastavuje můj první dnešní dobrodinec.

„??? Kam???“ nechápe řidič.

„PARIS, P-A-R-I-S, PARIS,“ zoufale vysvětluji cílovou destinaci. Chlapík se stále nechytá. Až nakonec mi podává mapu a já musím hlavní město Francie ukázat, teprve potom je vše jasné.

„Ah, París,“ naše jízda může začít.

Dnes mne čeká ještě několik přesedání, několik hodin čekání, několik pokusů vysvětlit kam to jedu. Večer, spíš v noci, konečně potkávám to, pro co se tak honím.

Ze studií v Řecku jsem si odnesl herpes, tetování a kontakt na Alexii, krásnou francouzskou dívku s kterou máme mnoho společných vzpomínek (na které si ani jeden z nás samozřejmě nepamatuje). O tři roky později od ní stále dostávám pravidelně korespondenci, nyní navíc pozvánku na večeři. Něco takového se prostě neodmítá a můj kamarád Lamy si tak musí na mou společnost počkat o trochu déle.

Co je ale úplně nejlepší, dnes spím v posteli. V opravdové posteli, která má peřinu i polštář, artefakty které znám jen z vyprávění...

One of my favorite ways how to travel is definitely a hitchhiking. Of course, there are some negatives, for example my mother is not so happy about it. And it’s also useless when you have to reach some target point in a certain time. As a hitchhiker I like to be led by drivers, let them to choose my destination, just take a seat and enjoy the landscape through cars’ window (out of France you can even talk to drivers because they understand English).

But today I have to be at 6 pm in the North suburban of Paris. Suburban, I mean sub-suburban. How? It’s almost four o’clock and I am only leaving the city I stayed yesterday. Everybody tries to talk to me. Where do I go? one guy in front of the supermarket wants to know. Why do I go there? the second stranger asks me. Ten meters further old lady stops just to give me a question Where do I come from. None of them minds that we miss common language.

Finally the city is behind. Literally I had to run away from the people. Usually my stories are little bit made up, this time I am serious about what I’m writing. Road leading to the highway. My thump is in the direction sky. Up to ten minutes I am in car, I hope. But even after one rainy hour I still stay at the same place. Nothing usually works for me, as well as today.

The hitchhikers have one saying. Longer you wait, better car you take. This doesn't work for me.

„Bonjour, Paris? Are you going to Paris? Paris?“ I am so happy to see the first car that finally stopped.

„??? Where???“ the driver doesn't understand.

„PARIS, P-A-R-I-S, PARIS,“ I am desperately trying to describe my final destination. It still doesn't ring a bell of the guy. In the end I have to show him the capital of France on the map.

„Ah, París,“ our common ride can start.

Today I will have to change the car several times, I will have to wait several hours more and I will have to explain several times again where I want to go. In the evening, more in the night, I am meeting the one I wanted.

From my studies in Greece I got herpes, tattoo and contact for Alexia, beautiful French girl with whom we have so many memories (we don’t remember them). Three years later I still receive letters from her, newly also invitation for a dinner. My dude Lamy will have to wait little bit longer for me.

But the best part, tonight I am sleeping in bed. In the real bed, with pillow and blanket, things I know only from stories…

30. den - Stopem do Francie

Pokud si člověk zvolí způsob cestování kde jaksi chybí finance, měl by začínat svou cestu vždy brzy ráno. To proto aby se vůbec někam dostal. Ať už chůze nebo stopování, obojí vyžaduje denní světlo. A tady je můj kámen úrazu.

Nemám rád rána, nikdy jsem je rád neměl a zřejmě ani nikdy rád mít nebudu. A rána nemají rády mne. Proto je vždy raději zaspím. A když něco dělám, tak pořádně. I přes můj brzký budík nevstávám nikdy dřív než v deset (hodina přistevření prvního oka, k okamžiku kdy vylezu ze spacáku může uplynout ještě spousty času). Tím se mi můj cestovatelský čas trochu krátí. Pak je na řadě snídaně, která se nejdříve musí obstarat. Ve městech se kempovat nesmí, další drahocené hodiny strávené nakupováním, hledáním vhodného místa na piknik, odpočinku a podobně. Než jsem dnes vyrazil na svůj první stop, bylo skoro pět hodin.

Ale v Belgii to jde jedna báseň. Sotva člověk shodí batoh, už mu někdo staví. Místy ani tu krosnu sundat nestihnu. Je to jako jízda autobusem. I když ne, moment, na autobus se přece musí čekat.

Hlavním městem EU je Brusel. Není divu že vybrali zrovna Belgii, je to ráj všech byrokratů a zbytečných úřadů. Vždyť která jiná země, zvláště pak takhle maličká, má čtyři parlamenty. Jeden pro nizozemsky mluvící obyvatelstvo, jeden pro německy mluvící a třetí pro ty francouzsky. A pak je tu ještě ten zastřešující, belgický.

Hranici kdy opouštím tu nizozemsky mluvící část a řítím se do té francouzsky klábosící, poznávám lehce. Lidé přestávají rozumět anglicky. Nemám rád tyhle stereotypy a ještě víc nerad si je potvrzuji. Ale tyhle tiché jízdy přetrvávají až do Francie.

A protože je večer a protože místní bar vypadá opravdu lákavě, rozhoduji se přenocovat u hranic, už ve Francii. Pořád mám v plánu dostat se do Rennes a navštívit tak mého věrného parťáka Lamyho, předtím se ale stavím v Paříží, kde na mne také někdo čeká. Krásná francouzská slečna, s kterou jsem se tehdá potkal a která mi i po třech letech nepřetržitě píše pravidelně dopisy. Rande v šest večer v Paříži, dvě stě čtyřicet kilometrů odsud, to bych snad mohl zítra zvládnout...

29. den - Do Belgie na pivo

"Jestli tady u nás chceš něco kouřit, tak jedině hašiš," vysvětluje mi ráno stařík sedící na lavičce, "trávu vůbec neber do pusy, ty svinstva musí vypěstovat do šesti tejdnů, taky to pak podle toho vypadá. Hašiš, říkám, a mě můžeš věřit, já už se toho něco nakouřil."
"Hele, Jo, po včerejšku se držím motta Řekni drogám NE!" odvětím, "takže tvé rady ani neposlouchám."

Najít mi město chvíli trvá. Včera večer jsem totiž prostě šel a šel, dnes vůbec netuším kam mě to mé kroky dovedli. Naštěstí se mi podaří najít supermarket, moje záchrana, jelikož v každém obchodě v Nizozemsku je zdarma podávána káva, což je něco co mé tělo nutně potřebuje.
Po velmi dlouhé pauze se nechám kousek svést stopařem friendly řidičem a protože je moc pěkné počasí, pokračuji směr Belgie pěšky.

Hranice překračuji k večeru. V Belgii se mi líbí hned od začátku. Vždyť nejlepší piva (pomineme-li naši vlast) pocházejí právě odsud. Stačí jen zmínit Stella Artois a už se mi sbíhají sliny. Navíc jsou tu oficiální kempovací místa pro vagabundy jako já, kde si mohou beztrestně a zadarmo postavit stan a navíc k tomu dostat veškerý komfort. Tohle bylo dosti okupované holandskými důchodci (ostatně jako všechny kempy v Evropě), ale aspoň mi měl kdo ráno uvařit kafe...

28. den - Nizozemí a můj zamýšlený návrat domů

Malé nedopatření a místo v Belgii jsem se ocitl v Nizozemí (lidé u nás chybně nazývají tuto zemi Holandskem, přičemž Holandsko je jen jedna z oblastí Nizozemska). Když jsem totiž ráno vyrazil na stopa, vkročila má noha na špatnou silnici. Ale proč ne, proč ne do země tulipánů, mlejnů a shopů, do země pod hladinou, země vysokejch stropů. Do města Heerlen.
A co teď? Popravdě nepřemýšlím ani pár vteřin a už to mám namířeno do nejbližšího coffeeshopu.
"Cizinec? Bohužel, tady zůstat nemůžeš, máme s turistama špatný zkušenosti, kdo to pak po nich má uklízet," informuje mě obsluha.
Sklopím hlavu a už se chystám s nepořízenou odcházet.
"Ale jestli chceš, tak ti můžu dát joint to go," nabízí mí aspoň cenu útěchy.
Jasně že chci, takže jak to tu funguje? Nabízíte mi od gramu víc? To bych asi umřel. A-a-a před-připravený špeky, jasně, to beru.
Ta ženská měla recht když mě nenechala vevnitř. Venku to totiž nikdo po mě uklízet nemusel. Jen co si odložím, tak trochu odplivnu, začínám cítit potřebu dostat se domů, vzít z ledničky kečup s cibulí (jediné co tam kdy bývá) a vyvalit se před televizi. Koukat na Simpsonovi, nebo na South Park. Můj Bože, když teď vyrazím, kdy tam asi tak dojdu? Škoda že se mi vybil mobil, jinak už volám tatínkovi, ať pro mě okamžitě přijede...


Pár vzpomínek na Německo:
Pokud chcete vyrazit do Berlína, doporučuji předem shlédnout tyto filmy:

Pád Třetí říše (Der Untergang) - historický snímek o posledních dnech Adolfa Hitlera, které strávil ve svém bunkru v Berlíně. Na témže místě i později spáchal sebevraždu. Místo bylo komunisty zničeno, v současné době se tam nachází parkoviště.

Životy těch druhých (Das Leben der Anderen) - příběh z Východního Berlína ukazující kruté mučení tajné policie Stasi, její techniky a vyšetřování. Film byl oceněn Oscarem ze Nejlepší neanglicky mluvený snímek.

Good bye, Lenin! - hořká komedie, která se odehrává krátce po pádu Berlínské zdi. Je v ní krásně vidět kontrast mezi kapitalismem a komunismem a člověk tak velmi snadno pozná, jak se dřív vlastně žilo.

27. den - Hitchwiki

Poprvé jsem stopoval v šestnácti. Měl jsem tehdy školní praxi daleko za městem kam autobus jezdil jednou za hodinu. Jelikož moje práce začínala v osm, byl nejlepší alternativou spoj v sedm třicet. Jenže mě pravidelně ujížděl i ten v osm třicet.
O pár let později, to už jako vysokoškolák, přemýšlím jak strávit léto. Můj tatínek se ukázal velmi velkoryse, když mi jen tak zničehonic dal sto eurovku, ať si někam zajedu. Se zdviženým palcem se dostávám do Španělska a zpět a po šesti týdnech tátovi ještě šedesát euro vracím.
Nejlepším společníkem stopaře je pak Hitchwiki, encyklopedie, která radí jak a kde v které zemi stopovat, zda se dá v jednotlivých městech využít něco zadarmo a celkově je to stránka, kterou by měl každý stopař prolistovat před svou cestou.

Více na hitchwiki.org

Na mé cestě jsou definitivně nejzajímavější rána. Dnes to nebyl žádný flirtující homosexuál, návštěva byla ještě drzejší a začala mi rozepínat stan. Beru do ruky ešus a chystám se vetřelce hned fláknout po kebuli. Jenže obličej který se vynoří patří krásné sexy dívce. Štípnu se, abych měl jistotu že ještě nespím. Nespím. Blondýna, nohy až na zem. A v tak vyzývavá uniforma. Sakra, policejní uniformě. No, někdo mě probudit musel, holt je to policie. Začínám své flirtovací fráze, ale slečna nejspíš nerozumí. Po pár minutách mi podává zpět mé dokumenty a žádá mne, abych se přemístil jinam.
Nájezd na dálnici je hned v centru Dortmundu a na prvního řidiče čekám tak tři minuty. Do Kolína nad Rýnem čekám na stop pět minut. V Kolíně pak deset. Jde to jako po másle.
"Kam jedeš, chlapče?" ptá se mě hippie v hippie káře.
"Aachen." otvírám dveře a nasedám.
"Já teda nejedu přímo tam, ale tím směrem rozhodně."
Sebastian, jak si řidič říká, si udělá menší zajížďku. Cítí zodpovědnost za to mi ukázat, jak ďábelská společnost RWE ničí naši přírodu: "Zde vystěhovali asi už sto deset vesnic, jen aby mohli těžit více uhlí, Dalším místem je to, kde bydlím já. Nedá se proti tomu bránit." říká, když projíždíme městem duchů, kde prázdné domy čekají na demolici. "Mají tady největší stroje světa jen pro to, aby vyhloubili tu největší díru v Evropě. Jestli sis myslel že tohle se děje jenom někde v Rusku, taks byl na omylu."
Smutný pohled na zdevastovanou krajinu, na města která mají být další na řadě, to vše mě donutí skončit s dnešním výletem a trochu si sáhnout do svědomí, jak moc pohodlním na úkor naší Země.
"Konzumenti chtějí stále víc. Ale my, aktivisté a uvědomělí lidé, naše síla také roste. Jsme jako rebelové ze Star Wars, naší bitvu vyhrajeme," loučí se se mnou Sebastian.

26. den - Bremen a můj homo xicht

Včera jsem si dal záležet na tom, aby můj stan stál daleko od civilizace. A to daleko obsahuje i skrytost. To znamená že bylo nalezeno místo tak schované, že snad ani policejní pes by ho nenalezl. Potřebuji tolik chybějící spánek. Ale už ráno se mi kolem mého přístřešku někdo šourá.
"Dobrý den," otvírám stan a slušně pozdravuji, "omlouvám se jestli zabírám Vaše místo na piknik, hned budu pryč."
"Ne, to je v pořádku, já jen že tohle stanoviště je pro nás, tady potkávají muži muže. A Vy máte tak pěkný obličej."
Cože? Zase? Už ne. Jak pro Boha přišel na to že mám hezkej xicht? Po ránu se lekám sám sebe při pohledu do zrcadla pravidelně.
"Já jsem jen cestovatel," odpovídám.
Muž se slovy aha odchází a já se začínám balit. Dříve než bylo v plánu. Ach jo. Po chvíli se chlapík vrací zpět: "A nechcete ho aspoň vykouřit?"
"???!!! Eh... Ne, děkuji."
"Tak nic na shledanou," loučí se, pro dnešek už definitivně.
Jestli si někdo myslí, že mé historky jsou vymyšlené, rád bych si myslel to samé, bohužel realita mě dává jasné důkazy a já tak po svém tripu budu potřebovat strávit pár dní s nějakým psychologem.

Jak pokračovat dál? Pamatuji si slova Rafaela, pouličního umělce původem z Německa. Jako bych jeho hlas slyšel znova. Pokud cestuješ vlakem, nikdy si nekupuj lístek. Já tak včera učinil a z Hamburgu do Bremenu mě to stálo poslední peníze.
Prostě se zavři na záchod a je to, máš tam i zásuvku na elektriku, zní mi pořád v hlavě Rafaelova slova. Jednou jsme podobnou techniku zkoušeli u nás, naštvaný průvodčí nás vyhazoval hned na další zastávce. Ale co, risk je někdy zisk a tak beru vlak směr jihozápad a zapadám na nejbližší WC. Otvírám knihu a má cesta začíná. Vyčápli mě na třetí zastávce.
"Takže ty povídáš že tam sedíš už hodinu, všiml sis že je tam i mýdlo a voda? Docela bys potřeboval sprchu," říká průvodčí, spíše pobaveně, než naštvaně.
"Hodinu a půl, přibližně. Přečetl jsem docela velký kus knížky, přeci se nebudu cáchat v tom vašem malym umyvadle..."

Vyhodili mne v Dortmundu. Bez pokuty, bez pohrůžky policie. S radou, že jestli chci takhle cestovat dál, měl bych zkusit regionální vlaky, tam se průvodčí ani neobtěžují obcházet jednotlivé vagóny...