Litva: Jak jsem zešílel

Pozdrav z Litvy,
snažím se teď začít s drobným podnikáním a rozhodl jsem se podělit o některé své bizardní story. Vše se samozřejmě děje kvůli dívce, jak jinak. Každý příběh je o nějaké dívce. Poté co mi to nevyšlo s jednou Češkou, udělal jsem největší rozumovou chybu co jsem mohl a zamiloval se do cizinky. Nejhezčí dívky žíjí v Litvě, a jelikož ta moje patří do TOP 10 nejkrásnějších žen planety, z matematických propočtů vyplývá, že je Litevka. A já se za ní sem přestěhoval. Tato země nenabízí žádné možnosti, krom beautiful ladies. Však se podívejte sami na video:

Dnes Vám však nepovím nic o této zemi, ale podělím se o svůj dnešní příběh. Tak bizardní, že by se nikde jinde než právě v Litvě stát nemohl. Sehnat zde práci je nemožné pro tamní obyvatelstvo, natož pro mě jako pro přistěhovalce. Proto jsem se rozhodl zařídit si vše po svém a začít pracovat sám na sebe. Mým plánem je bar - caffé, ale zkuste přijít do banky, říci že jste bez zkušeností a bez majetku a požádat o půjčku. Proto začínám s něčím menším. Chystám se stát zmrzlinářem, v zemi na severu, kde věčně prší. Počasí je ovšem to poslední co mě trápí. Pokud máte nějaké výtky vůči byrokracii v Česku, nepřejte si vidět, jak to vypadá tady.
A teď už se konečně dostávám k jádru věci. Protože potřebuji tisíc povolení od tisíce různých úředníků, přestěhoval jsem se na dnešek na městský úřad. Vše si pěkně a pohodlně zařídít, mít vše krásně při ruce. Práce úředníka je povoláním snů. Pracujete šest hodin denně, v pátek jen pět, z čehož ještě hodinu vyšetříte při pauze na oběd (protože jejich dotovaná kantýna je celé jedno patro daleko). Umět nějaký jazyk není zapotřebí a něco vědět také ne. Když po Vás někdo něco chce, prostě odpovíte že to není Váš problém a že máte plno práce a dál si paříte svůj solitaire. A když máte nějakou vyšší funkci, dokonce Vám přidělí i sekretářku, aby posílala všechny do háje za Vás. Dnes jsem telefonicky s jednou takovou hovořil a skrz její bídnou angličtinu jsem se snažil domluvit si schůzku. Dávalo mi to dost zabrat, když v tom ke mně přišla vrátná, vzala mi telefon a začala hovořit místo mě. Oči dokořán a pusa až na zem, když telefon položila. Koukám na ní s tak tupým výrazem, protože jsem absolutně nechápal, co to vše má znamenat (moje poprvé kdy někdo převzal můj hovor). Nevěřil jsem, že se vše může přehoupnout ještě do podivnější situace. Vrátná se mnou totiž začala hovořit. A jak jinak, než litevsky. Nechtěl jsem tuto stoletou důležitou stařenku vyděsit a tak jsem co nejopatrněji svými základími frázemi objasnil, že nerozumím. Čekal jsem jakoukoliv reakci, ale odpověď typu "Ale rozumíš" opravdu ne.
"Atsiprašau, aš nesuprantu lietuviškai" (Promiňte, ale já nerozumím litevsky)
"Ne ne, tu supranti, tu supranti!!" (Ne ne, ty rozumíš, ty rozumíš)
"Ne, aš nesuprantu, aš nesu iš Lietuva." (Ne, já nerozumím, já nejsem z Litvy - má chybná gramatika by jí snad měla napovědět)
"Tu supranti, aš žinau." (Ty rozumíš, já vím)
"Gerai, aš suprantu." (Dobře, já tedy rozumím)
Má odpověď jí natolik uspokojila, že začala vyprávět sáhodlouhý příběh. Během jejího monologu jsem mezitím jako důkaz vylovil z kapsy své ID, které jí mělo přesvědčit, že jsem cizinec. Ovšem ani to jí nevyrušilo a ona si vesele pokračovala dál. Nejspíše mi položila i několi otázek, aspoň podle intonace v jejím hlase usuzuji. Konečně pochopila, že mluvit do dubu, dostane se jí větší odezvy. Začala tedy Rusky a já se tak mohl částečně zapojit do diskuze.
"Ty nemůžeš podnikat v Litvě," pustila se do mne.
"Co?" vůbec nechápu co tím autor chtěl říci.
"Ty neumíš litevsky a to je zákon, že dokud neumíš jazyk, nemůžeš podnikat."
"Co? Jaký zákon? Můžete mi ho ukázat?" nic podobného jsem nečekal a tak můj nechápající výraz těžce připomínal výraz idiota.
"To je zákon. Jak budeš mluvit se zákazníkama? Ty nemůžeš podnikat!"
"Co?" pořád jsem nedokázal pochopit, o co se ta vrátná snaží, "Budu s nima mluvit anglicky."
"A jak s dětma, ty anglicky neumí!!!"
"Já už si nějak poradím, nebojte."
"Ne, to je zákon, ty nemůžeš podnikat."
Pokračovala ještě dobrých deset minut, ale já už tou dobou dávno rezignoval. Myslím, že kdybych se uprostřed jedné z jejích vět prostě neotočil a neodešel, vysvětlovala by mi tato dáma celou mojí situaci až do konce její pracovní doby.
Když jsem pak volal sekretářce mého požadovaného úředníka znova (tentokrát z bezepčné vzdálenosti od budovy, kde vrátná šéfovala), pořád jsem se kolem sebe musel ostražitě rozhlížet, jestli náhodou znovu nepřijde a nevyřídí vše zase za mě :)