Kdysi dávno, hodně hodně dávno, lidé v Litvě chovali jako domácí mazlíčky hady. Vlastně ne hady, pokaždé jsem opraven, pěstovali si užovky. Bylo to velmi praktické. Kromě trocha mlíka, které užovce dáte, také žere myši, které si sama uloví. Z toho nám vyplývá, že byla velmi užitečná. Proč však neměli místo užovky raději kočku, kterou by se nemuseli štítit pohladit, to mi nejde na rozum. Litevci jsou zvláštní, jen se podívejte na jejich reklamu propagující minerální vodu:
A dnešní příběh, který bych rád vypustil do světa, je o jedné litevce, která se provdala za hada, tedy pardon, za užovku. Nejedná se o žádnou z mojích kamarádek, je to prastarý příběh, taková legeda:
Bylo nebylo, kdesi v Litvě, jednoho slunného dne se tři sestry koupaly v Baltském moři. Kolem nikdo nebyl a tak nechaly plavky doma a plavaly si totálně nahé. Avšak na břehu jedna z nich zjistila, že se v jejích šatech nachází užovka. A aby toho nebylo málo, promluvila na ní lidským hlasem: "Jestli chceš svůj oděv zpět, musíš si mne vzít."
Byla to Eglė, jenž nalezla mluvící plaz. A musela být velmi stydlivá, protože místo toho aby domů odešla tak, jak jí pán Bůh stvořil, raději přislíbila sama sebe, jen aby se mohla zahalit. Samozřejmě že když zvíře umí mluvit, bude mít i nejspíš nějakou paměť, a tak netrvalo dlouho a tento živočich (ukázalo se že je to užovčí král) si připochodoval pro nevěstu s celou armádou svého druhu.
Slib je slib a tak se Eglė i přes ne příliš velké nadšení svých rodičů, vypravila do moře na svatbu. Užovka a Eglė si řekli své ANO a žili spolu šťastně v podmořském světě. Jelikož užovkář nebyl jen tak obyčejné zvíře, je celkem srozumitelné, že ovládal i nějaká kouzla. Mimo jiné se uměl proměnit i v šarmantního junáka - tohle Eglė ocenila hlavně v posteli. Jako manželé totiž spolu sdíleli i lože. Eglė byla spokojená, měla čtyři děti a docela pěkný život. Jen se jí tu a tam zastesklo po domově. Své potomky pojmenovala podle stromů, ty jí totiž chyběli nejvíc.
Jednoho dne se ale přece rozhodla navštívit své rodiče a pochlubit se jim se svým životem. Její manžel nebyl zas až tak proti, ale jak už to tak v podobých příbězích bývá, dal jí nejprve vyplnit tři obtížné úkoly, které samozřejmě jakýmsi záhadným způsobem Eglė pokořila. Její výlet byl tedy na spadnutí.
"Poslouchej," začal užovčí král svou řeč, "protože teď jdeš na svět, musím ti zase proměnit dýchání. Takže až se rozhodneš vrátit zpět, musíš mě nejdřív prvně přivolat. Přijdeš k moři a zvoláš Žilvine, drahý Žilvine, tak se totiž jmenuji, jsi-li živ, zjev se jako mléčná pěna. Jsi-li mrtev, zjev se jako krvavá pěna."
Eglė si tuto prapodivnou říkanku zapamatovala a se svými dětmi se vypravila představit jim jejich babičku a dědečka. Doma je všichni uvítali s nadšením. Nápad, že by se ale vrátili zpět do moře, se nikomu nezamlouval. Ale Eglė už tam byla zabydlená, svého manžela měla ráda a navíc - co by dělala tady na zemi? Se čtyřmi dětmi by si stěží našla někoho nového. Všichni rodiče ví nejlépe, co je pro jejich děti nejlepší, a tak skrz své vnuky zkoušeli vymámit zaříkadlo, kterým by našla užovkáře. Tři kluci dokázali výslechu odolat, ale nejmladší, holčička, vše prozradila. A tak se Eglini rodiče dozvěděli jak jejího manžela z moře vylákat, vylákali ho a zabili.
Když se to nebohá Eglė dozvěděla, nenapadlo jí nic lepšího, než sebe a své děti proměnit ve stromy.
Tím celý příběh končí. Možná se může zdát trochu stupidní, ale nezapomínejme, že se jedná o folklor. A příště, příště Vám převyprávím ještě bizarnější story...
Žádné komentáře:
Okomentovat