Na hraniční přechod poblíž Mulhousu jsem se dostal snadno. Německý pár, který díky studiu v Čechách mluvil česky, mě hodil až tam. Cestou jsme poslouchali pražskou kapelu a mluvili o cestování a všem možném.
Když jsem však opustil jejich auto, čekalo mě nemalé překvapení. Tři další stopařky, z Polska, snažící se dostat do Marseille, podobně jako já. Zoufale ke mně přiběhli a když zjistili, že máme stejný cíl, požádali mne, abych cestoval s jednou z nich, ve dvou je přeci jen lehčí sehnat odvoz než ve třech. Jsem duše dobrá, tak proč ne. S Joannou, mou novou partnerkou, chytáme asi po deseti minutách bláznivého Portugalce, který nás bere asi sto kilometů od hranic. Jen co opustíme auto, zvoní Polce telefon a její dvě kamarádky jí oznamují, že stopli auto do Barcelony - řidič je ochoten vzít nás všechny, ať na ně počkáme.
Roberto je z Angoly, ale žije v Edinburgu, právě koupil v Německu dodávku a jede do Malagy - s třema Polkama a jedním Čechem :) V autě jen se třemi místy k sezení, a tak dvě z holek sedí v nákladním prostoru, kde je snad úplně všechno - jízdní kolo, stará lednice, hrnce na vaření, hadry snad z celé tržnice...
Cesta je dlouhá, víc jak osmdesátku z toho křápu nevytáhne, ale není si na co stěžovat. Ve Španělsku se střídáme a do zadní části auta jdu já s Joannou, která si jinak říká Asia. Stavíme celkem brzo, oba jsme dost překvapeni - ještě větší překvapení je, když nám otvírá policie. Jsme v dost velké kaši, převážet někoho takhle v dodávce se prostě v Evropě nesmí! Roberto jako řidič je na tom ještě hůř. Naštěstí dívky jsou dost krásné a jejich ukecávání začíná na policisty působit a po deseti minutách strážci zákona nad celou záležitostí mávají rukou.
Roberto ale po celé záležitosti nechce dál cestovat a tak hledáme nového řidiče. Ten má namířeno do turistické oblasti La Pineda - pláže, bary, afričani prodávající hašiš... Vše co si jen člověk zamane.
Večer jsme šli samozřejmě oslavit náš úspěch. Každý si ze supermarketu odnesl lahev Sangrie a pak se šlo do klubu. Díky své krásné společnosti jsem celou noc pil zadarmo. Každý totiž chtěl pozvat dívky na drink a ony nikdy nezapomněly opomenout, že zde mají ještě kamaráda. Dál už si ňák tak nic nepamatuji, snad jen to, že kouřím jointa s jedním dredáčem z Holandska a pak to, že spím u něj na gauči - bláznivá noc. Ráno, tedy spíš v poledne, připravím pro všechny něco k jídlu a jdu se flákat na pláž.
V noci jsem toho moc nenaspal a dohánět svůj spánkový deficit na slunku nebyl moc dobrý nápad. Má bílá kůže zcela zčervenala a já cítím každý centimetr svého těla...
Po několika dnech nic nedělání se naše skupina rozpadá. Dvě z holek odjíždí na Woodstock do Polska a já s Asiou pokračujeme náš trip do Barcelony - opravdu nádherné město, jen používat hromadnou dopravu bez peněz je trošičku obtížnější - jejich turnikety jen tak přeskočit nelze a platit dvě eura za jednu jízdu je bláznovství. Naštěstí jsem brzy přišel na to, jak tenhle systém obejít, tak už jen zbývá doufat, že nepotkáme žádné revizory.
Dalším problémem, kterým se musíme zabývat je, kde dnes přespíme. Po konzultaci s místními u piva volíme park, který se nakonec ukázal jako vynikající řešení.
Strávit dvě noci ve městě fotbalu stačí a tak se vydáváme trochu do vnitrozemí poznat také nějaké typicky Katalánské místo. Máme štěstí. Po nekonečně dlouhém čekání a několika málo přestupech nás bere hippiesácký pár, který nám v cílovém městě Rigona doporučí koncert klasické židovské muziky.
Ale Španělska už bylo dost a my se vrháme do Francie na jižní pobřeží, aby spáleniny od slunka, co se stihly už uzdravit, nabyly zase čerstvosti...
Když jsem však opustil jejich auto, čekalo mě nemalé překvapení. Tři další stopařky, z Polska, snažící se dostat do Marseille, podobně jako já. Zoufale ke mně přiběhli a když zjistili, že máme stejný cíl, požádali mne, abych cestoval s jednou z nich, ve dvou je přeci jen lehčí sehnat odvoz než ve třech. Jsem duše dobrá, tak proč ne. S Joannou, mou novou partnerkou, chytáme asi po deseti minutách bláznivého Portugalce, který nás bere asi sto kilometů od hranic. Jen co opustíme auto, zvoní Polce telefon a její dvě kamarádky jí oznamují, že stopli auto do Barcelony - řidič je ochoten vzít nás všechny, ať na ně počkáme.
Roberto je z Angoly, ale žije v Edinburgu, právě koupil v Německu dodávku a jede do Malagy - s třema Polkama a jedním Čechem :) V autě jen se třemi místy k sezení, a tak dvě z holek sedí v nákladním prostoru, kde je snad úplně všechno - jízdní kolo, stará lednice, hrnce na vaření, hadry snad z celé tržnice...
Cesta je dlouhá, víc jak osmdesátku z toho křápu nevytáhne, ale není si na co stěžovat. Ve Španělsku se střídáme a do zadní části auta jdu já s Joannou, která si jinak říká Asia. Stavíme celkem brzo, oba jsme dost překvapeni - ještě větší překvapení je, když nám otvírá policie. Jsme v dost velké kaši, převážet někoho takhle v dodávce se prostě v Evropě nesmí! Roberto jako řidič je na tom ještě hůř. Naštěstí dívky jsou dost krásné a jejich ukecávání začíná na policisty působit a po deseti minutách strážci zákona nad celou záležitostí mávají rukou.
Roberto ale po celé záležitosti nechce dál cestovat a tak hledáme nového řidiče. Ten má namířeno do turistické oblasti La Pineda - pláže, bary, afričani prodávající hašiš... Vše co si jen člověk zamane.
Večer jsme šli samozřejmě oslavit náš úspěch. Každý si ze supermarketu odnesl lahev Sangrie a pak se šlo do klubu. Díky své krásné společnosti jsem celou noc pil zadarmo. Každý totiž chtěl pozvat dívky na drink a ony nikdy nezapomněly opomenout, že zde mají ještě kamaráda. Dál už si ňák tak nic nepamatuji, snad jen to, že kouřím jointa s jedním dredáčem z Holandska a pak to, že spím u něj na gauči - bláznivá noc. Ráno, tedy spíš v poledne, připravím pro všechny něco k jídlu a jdu se flákat na pláž.
V noci jsem toho moc nenaspal a dohánět svůj spánkový deficit na slunku nebyl moc dobrý nápad. Má bílá kůže zcela zčervenala a já cítím každý centimetr svého těla...
Po několika dnech nic nedělání se naše skupina rozpadá. Dvě z holek odjíždí na Woodstock do Polska a já s Asiou pokračujeme náš trip do Barcelony - opravdu nádherné město, jen používat hromadnou dopravu bez peněz je trošičku obtížnější - jejich turnikety jen tak přeskočit nelze a platit dvě eura za jednu jízdu je bláznovství. Naštěstí jsem brzy přišel na to, jak tenhle systém obejít, tak už jen zbývá doufat, že nepotkáme žádné revizory.
Dalším problémem, kterým se musíme zabývat je, kde dnes přespíme. Po konzultaci s místními u piva volíme park, který se nakonec ukázal jako vynikající řešení.
Strávit dvě noci ve městě fotbalu stačí a tak se vydáváme trochu do vnitrozemí poznat také nějaké typicky Katalánské místo. Máme štěstí. Po nekonečně dlouhém čekání a několika málo přestupech nás bere hippiesácký pár, který nám v cílovém městě Rigona doporučí koncert klasické židovské muziky.
Ale Španělska už bylo dost a my se vrháme do Francie na jižní pobřeží, aby spáleniny od slunka, co se stihly už uzdravit, nabyly zase čerstvosti...
Žádné komentáře:
Okomentovat