Lotyško
Včera jsem dorazil na Litevsko - Lotyšskou hranici. Na Lotyšské straně se hned u moře nachází národní park, kde jsem se rozhodl strávit noc. Ustlal jsem si na pláži, a protože v národních parcích je něco jako bar nepřípustno, nikde kolem nebyl žádný živáček. Otevřel jsem knihu, kterou jsem si vypůjčil od táty (Jan Werich z trochu jiné stránky, než jsem ho znal) a za romantického západu slunce pomalu usínal.
Ráno jsem se vzbudil až v deset hodin. Jsem zvyklý, že kolem je vždy spousta lidí, kteří začnou hned při rozbřesku dělat randál a já tak musím vstát. Zde jsem ale byl snad jediná živá duše v okolí několika kilometrů. Deset není moc dobré, jelikož můj dnešní plán je Liepāja, město padesát kilometrů odsud. Cyklo-pěší stezka po pláži a lesem. Padesát kiláčků s krosnou na zádech a ještě v tom vedru není jen tak, proto není divu, že jsem chtěl vyrazit už o hodně dříve. Navíc první vesnice, kde si mohu opatřit snídani, je odsud alespoň čtyři hodiny pěšky, a než jsem se stihl sbalit a tak, je jedenáct. Doufám, že do večera jsem v cíli.
Asi po půl hodině pohodové chůze kolem mě projede auto - dost nezvyklé na pěší stezce. Ženská, šedesát šest let, ptá se, kam jdu. Liepāja, odpovídám. Ať si prý nasednu, že jede tím směrem, a že mě kousek hodí. Sice mám v plánu tam dojít po svých, ale v břichu už mi škrundá, a navíc mi došla voda, takže přiblížení se k civilizaci neodmítám. Po chvilce zastavuje, ale já mám přikázáno počkat v autě. Proti starším autoritám se nic nenamítá, tedy poslušně sedím. Za minutku přichází s nákupem. Kdybych věděl, že jde pro chleba, připojil bych se, neboť už hlady nevidím. A začíná výslech, odkud jsem, co delám, co dělají moji rodiče a kolik jim je let, a jestli mám sourozence, a že je fajn, že mám s sebou kytaru, protože si budu rozumět s jejím vnukem, který také hraje na kytatu. Cože? Než jsem stačil něco namítnout, už mě vyhazovala na farmě, kde bydlí. Do jedné ruky jsem dostal domácí zmrzlinu, do druhé něco k pití, a že musím počkat, neboť polévka se teprve hřeje. Spát budu tadyhle v pokoji, protože do Liepāji jede její dcera až zitra, a co bych tam dneska dělal, protože je neděle, a navíc vypadám vyhládle a to mě nemůže jen tak nechat jít. Pak přinesla domácí jaternice a mé vegetariánství vzalo za své. Jídlo přestala nosit až před chvílí, kdy rozhodla, že by se mělo jít spát.
Starší ruská farmářka, kterou tady teď po situaci na Ukrajině (a vlastně ani před tou události) nemají moc rádi, chtěla ukázat jednomu Evropanovi, že tento národ je vlastně dost milý. A nebo mě chce jen vykrmit a sníst...
Ráno jsem se probudil hladový a rozlámaný, jako obvykle. Navíc z práce e-mail že se strašně spěchá na jeden projekt, jestli bych nemohl pracovat trochu přesčas (šéf si asi zatím ani nevšiml že nejsem v Litvě). I proto jsem se rozhodl vypravit se do Rigy, hlavního města Lotyšska, o den dříve než jsem měl původně v plánu. Naneštěstí jsem dorazil až kolem deváté večer. Bez zajištěného ubytování, samozřejmě. První co ale prošlo mou hlavou byla strašná chuť na pivko a tak před starostí kde složit dnes večer hlavu, už sedím v baru.
Netrvá dlouho a mám společnost. Partička více jak deseti lidí mě zve ke stolu. Přisedám si a zapomínám na čas. Kolem druhé hodiny ranní už zůstává jen tvrdé jádro - já a tři další. Všichni se chystají domů. Hodím tedy na ramena svůj batoh.
"Kde spíš? Možná ti můžu poradit s cestou," zeptá se mě jedna z dívek, která vydržela až doposud.
"Hm, asi tady v parku," ledabyle odpovídám.
"Cože? To nejde, v parku přeci nemůžeš jen tak spát!"
Mezi bezdomovcem a mnou není zas až takový rozdíl. Nemám domov, chodím neoholen, neupraven, čisté oblečení znám jen ze vzpomínek... Akorát že houmles zůstává pořád na jednom místě a já se neustále přemisťuji.
"Dneska budeš spát u nás," odpoví tak rázně, že se až bojím odporovat.
"Já nevím, pro mě je to fakt v pohodě, a možná že ještě najdu nějaký hostel, fakt si nedělej starosti," snažím se předejít trapné situaci.
"Už jsem řekla. Akorát se musíš smířit s tím, že bydlím dvacet kilometrů za Rigou."
"Hm, a jak se tam dostaneme, teď ve dvě?" zajímám se.
"Normálně, zavolám manžela a on pro nás přijede."
Riga
V Rize jsem se ubytoval ve studentském hostelu, moc pěkné místo. Protože mi ale nebylo moc dobře, tak jsem celý den prospal. Proto jsem se rozhodl požádat kluka co to má na starosti o jednu noc navíc. I můj kolega z pokoje, Daniel, chtěl také den navíc. Lauris (provozní) nám bohužel oznámil, že jsou úplně plní, to víte, pátek. Ale že jestli nám nevadí spát na zemi na matraci, že nás tu nechá, dokonce i zadarmo.
Včera jsem dorazil na Litevsko - Lotyšskou hranici. Na Lotyšské straně se hned u moře nachází národní park, kde jsem se rozhodl strávit noc. Ustlal jsem si na pláži, a protože v národních parcích je něco jako bar nepřípustno, nikde kolem nebyl žádný živáček. Otevřel jsem knihu, kterou jsem si vypůjčil od táty (Jan Werich z trochu jiné stránky, než jsem ho znal) a za romantického západu slunce pomalu usínal.
Ráno jsem se vzbudil až v deset hodin. Jsem zvyklý, že kolem je vždy spousta lidí, kteří začnou hned při rozbřesku dělat randál a já tak musím vstát. Zde jsem ale byl snad jediná živá duše v okolí několika kilometrů. Deset není moc dobré, jelikož můj dnešní plán je Liepāja, město padesát kilometrů odsud. Cyklo-pěší stezka po pláži a lesem. Padesát kiláčků s krosnou na zádech a ještě v tom vedru není jen tak, proto není divu, že jsem chtěl vyrazit už o hodně dříve. Navíc první vesnice, kde si mohu opatřit snídani, je odsud alespoň čtyři hodiny pěšky, a než jsem se stihl sbalit a tak, je jedenáct. Doufám, že do večera jsem v cíli.
Asi po půl hodině pohodové chůze kolem mě projede auto - dost nezvyklé na pěší stezce. Ženská, šedesát šest let, ptá se, kam jdu. Liepāja, odpovídám. Ať si prý nasednu, že jede tím směrem, a že mě kousek hodí. Sice mám v plánu tam dojít po svých, ale v břichu už mi škrundá, a navíc mi došla voda, takže přiblížení se k civilizaci neodmítám. Po chvilce zastavuje, ale já mám přikázáno počkat v autě. Proti starším autoritám se nic nenamítá, tedy poslušně sedím. Za minutku přichází s nákupem. Kdybych věděl, že jde pro chleba, připojil bych se, neboť už hlady nevidím. A začíná výslech, odkud jsem, co delám, co dělají moji rodiče a kolik jim je let, a jestli mám sourozence, a že je fajn, že mám s sebou kytaru, protože si budu rozumět s jejím vnukem, který také hraje na kytatu. Cože? Než jsem stačil něco namítnout, už mě vyhazovala na farmě, kde bydlí. Do jedné ruky jsem dostal domácí zmrzlinu, do druhé něco k pití, a že musím počkat, neboť polévka se teprve hřeje. Spát budu tadyhle v pokoji, protože do Liepāji jede její dcera až zitra, a co bych tam dneska dělal, protože je neděle, a navíc vypadám vyhládle a to mě nemůže jen tak nechat jít. Pak přinesla domácí jaternice a mé vegetariánství vzalo za své. Jídlo přestala nosit až před chvílí, kdy rozhodla, že by se mělo jít spát.
Starší ruská farmářka, kterou tady teď po situaci na Ukrajině (a vlastně ani před tou události) nemají moc rádi, chtěla ukázat jednomu Evropanovi, že tento národ je vlastně dost milý. A nebo mě chce jen vykrmit a sníst...
Liepāja
Liepāja je napůl opuštěné město v Lotyšsku. Býval to Sovětský vojenský přístav, ale po rozpadu vše zpustlo, lidé odešli a město zůstalo prázdné. To jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít a tak jsem se tam vypravil dřív, než to objeví masy turistů. Je to fakt bomba kráčet ulicí plnou polorozpadlých paneláků, kterými pomalu prorůstají stromy. Původně jsem si myslel, že se jako squater utábořím v jednom z opuštěných rodinných domů, jenže jsem netušil, jak moc zatuchle a odpudivě to bude vevnitř vypadat. Nakonec jsem raději spal venku na pláži. To víte, v městě jako je tohle stěží pohledat fungující sámošku, natož něco, kde se dá normálně přespat.
Ráno jsem se probudil hladový a rozlámaný, jako obvykle. Navíc z práce e-mail že se strašně spěchá na jeden projekt, jestli bych nemohl pracovat trochu přesčas (šéf si asi zatím ani nevšiml že nejsem v Litvě). I proto jsem se rozhodl vypravit se do Rigy, hlavního města Lotyšska, o den dříve než jsem měl původně v plánu. Naneštěstí jsem dorazil až kolem deváté večer. Bez zajištěného ubytování, samozřejmě. První co ale prošlo mou hlavou byla strašná chuť na pivko a tak před starostí kde složit dnes večer hlavu, už sedím v baru.
Netrvá dlouho a mám společnost. Partička více jak deseti lidí mě zve ke stolu. Přisedám si a zapomínám na čas. Kolem druhé hodiny ranní už zůstává jen tvrdé jádro - já a tři další. Všichni se chystají domů. Hodím tedy na ramena svůj batoh.
"Kde spíš? Možná ti můžu poradit s cestou," zeptá se mě jedna z dívek, která vydržela až doposud.
"Hm, asi tady v parku," ledabyle odpovídám.
"Cože? To nejde, v parku přeci nemůžeš jen tak spát!"
Mezi bezdomovcem a mnou není zas až takový rozdíl. Nemám domov, chodím neoholen, neupraven, čisté oblečení znám jen ze vzpomínek... Akorát že houmles zůstává pořád na jednom místě a já se neustále přemisťuji.
"Dneska budeš spát u nás," odpoví tak rázně, že se až bojím odporovat.
"Já nevím, pro mě je to fakt v pohodě, a možná že ještě najdu nějaký hostel, fakt si nedělej starosti," snažím se předejít trapné situaci.
"Už jsem řekla. Akorát se musíš smířit s tím, že bydlím dvacet kilometrů za Rigou."
"Hm, a jak se tam dostaneme, teď ve dvě?" zajímám se.
"Normálně, zavolám manžela a on pro nás přijede."
Riga
V Rize jsem se ubytoval ve studentském hostelu, moc pěkné místo. Protože mi ale nebylo moc dobře, tak jsem celý den prospal. Proto jsem se rozhodl požádat kluka co to má na starosti o jednu noc navíc. I můj kolega z pokoje, Daniel, chtěl také den navíc. Lauris (provozní) nám bohužel oznámil, že jsou úplně plní, to víte, pátek. Ale že jestli nám nevadí spát na zemi na matraci, že nás tu nechá, dokonce i zadarmo.
Chtěli jsme mu to s Danielem nějak vrátit, tu jeho dobrotu, a tak se rozhodlo že něco uvaříme. Nejdříve se ale jdeme přesvědčit, zda je či není vegetarián, co jí a tak. Když se dozvěděl náš plán, odpověděl: "Kluci, to je fakt v pohodě, nedělejte si žádný starosti. A už vůbec ne s tím mi něco dávat. Nic proti vám, ale nevypadáte moc jako pětihvězdičkový kuchaři, já si radši obstarám jídlo sám."
Žádné komentáře:
Okomentovat