Neuvěřitelná dobrodružství borce Maria II

Jak přijít k penězům v Estonsku

Být cestovatel má jednu výhodu - jakmile potkáte jiného cestovatele, hned jste automaticky kamarádi. V angličtině je dokonce pro podobné týpky samostatný výraz - backpacker. V překladu kluk s krosnou, krosnař. Poznají se lehce: hodně velký a těžký batoh, většinou nějaký hudební nástroj, neoholení, trošičku i zapáchají. Kouří balené cigarety a pijí ty nejlevnější piva. A v MHD téměř nikdy neplatí.

Protože moc neuznávám si prostě sednout na soukromou linku a přímým spojem se přemístit tři sta kilometrů jinam, beru to po různu přes nejrůznější malá městečka. Chůze, vlaky, místní doprava, občas se někým nechám svést. A tak jsem takhle jednou potkal v jedné malé Lotyšské dědině, co cizince zná jen z vyprávění, jednoho kluka, co hned z dálky vypadal jako cestovatel.

S Kasprem z Polska jsme si začali rozumět hned od začátku a tak netrvalo dlouho a už byl vymyšlen plán, že se společně vypravíme do Tallinnu, hlavního města Estonska.

Po týdnu už známe všechny bary, všichni barmani znají nás, a když nějaký turista potřebuje radu, obrací se spíše na nás, než na informační centrum. I proto musíme vymyslet nějaké zpestření, protože i když je Tallinn u moře a počasí přímo vybízí k tomu strávit ve vodě celý den, my se od ní držíme dál. Posledním odvážlivcem, který se zde smočil, byl místní pes, do týdne pak mrtvý. Rekreace a průmysl se holt nedá moc skloubit a Estonci preferují spíše využívat svoji lokalitu k obchodu se Skandinávií, než poskytovat kvalitní pláže.

Nápad se zrodil ve chvíli, kdy nám vyschlo v krku natolik, že první pivní pomoc byla nezbytná. Bohužel naše peněženky se na to moc netvářily. A tak předávám svoji kytaru Kasprovi, který hned nahodí pár akordů a já za jeho doprovodu začínám recitovat své básně, nejdříve ty zamilované, pak i ty od zamilované.

Zabalili jsme to ani ne po deseti minutách. Ne že by nás to nebavilo, ale měli jsme už vyděláno tolik, že můžeme vysedávat v baru klidně další týden.

Sestřenice

Svět je dost malý. A nebo možná jdeme dost daleko...

Tuto zimu projížděl z Lotyšska do Portugalska jeden mladý pár. Neměli žádný prachy, žádnou práci, žádnou budoucnost. Něco jako já :) Něco jako celá dnešní ztracená generace, protože ta naše je na rozdíl od bítníků opravdu ztracená. Nebo možná zatracená, kdo ví. Protože jsem duše dobrá (a Aistė nakonec taky), našli tihle dva nešťastníci útočiště na pár nocí u nás.

Před pár dny jsem se v Lotyšsku zajel podívat do jedné malé, typicky pobaltské vesničky. Jak si žijí místní. Problém s podobnou turistikou je ten, že není tolik komerční a tak na podobné cestovatele není pomyšleno. Ať už se jedná o otázku jídla, ubytování, či dopravy. Jelikož jsem se naučil rybařit, jídlo řešit nemusím. Můj spacák už obstál i ve sněhu, takže milion hvězdičkový hotel je moje oblíbená značka. Jen ta doprava, protože pěšky ujdu padesát kilometrů, když začnu brzo ráno a skončím pozdě večer. Což se dá jednou dvakrát týdně, víc časově (a ani fyzicky) nejde. Potřebuji židli a připojení k internetu, jinak by mě asi vyhodili z práce. Kdybych se čtrnáct dní procházel po lese a neudělal ani ň, tak si na svojí cestu můžu vydělávat leda tak žebráním. Což by zabralo asi víc času než těch pár hodin denně v kavárně s wifinou :)

Mno, nebudu vám lhát. Začal jsem stopovat. Klasicky si stoupl u silnice a zvedl palec směrem vzhůru, jako když na Facebooku dávám like. Rovná záda, úsměv od ucha k uchu, radost pohledět - kdyby mě někdo viděl, hned by zastavil, škoda jen že prostě žádné auto nejelo...

Kdo si počká ten se dočká a tak se konečně mladá rodinka rozhodla navštívit babičku, bydlící Bůh ví kde, ale jede se tam po stejné cestě jako já stál. A samozřejmě že zastavili. Žena středního věku a její dvě dcery, můj věk. Netrvalo dlouho a už jsme si povídali jako kdyby naše známost trvala věky. Holky se mne vyptávaly na všechno, pak mi zase všechno vyprávěly, hrály na flétnu a jejich maminka poslušně řídila, snažíc se nerozptylovat tím pozdvižením, které moje přítomnost způsobila. Zakrátko bylo rozhodnuto, že obědvám s nimi.

Když přišel čas loučení, ta starší dcérka, ta ukecanější, která se pořád jen smála, se mě zeptala na kontakt. Ať jí prý dám Facebook, že se třeba ještě někdy potkáme. No co, co bych nedal.

Takže úplně na začátku jsem se zmínil o Lotyšském páru, co u nás přespal přes dvě noci. Karma to všechno viděla a poslala jeho sestřenici, aby mě vyzvedla a nakrmila :)



Brýle

Jednou se to muselo stát. Když jsem odmaturoval, koupila mi maminka parádní brýle, protože se ze mě stal intelektuál. A všichni ji známe, že moc nešetří. Takže okuláre vyšly na něco málo přes pět tisíc.

Dneska se mi jejich cena nejspíš zdvojnásobila, neboť se mi z toho jednoho kusu staly dva :(

V práci jsem konečně dostal zajímavý dlouho slibovaný projekt, takže konečně něco jiného než Česká republika nebo Slovensko. Můj příští report bude ze Zimbabwe :)