neděle 2. dubna 2017

Jak jsem se nechal ostříhat

Dospělost dohání člověka k těžkým životním rozhodnutím. Třeba kterého kadeřníka si zvolit. Jako dítě jsem tyto problémy nikdy nemíval. Maminka mi prostě nasadila na hlavu hrnec a vše co trčelo kolem, sestříhala. Jó, to byly časy. Za studií již tento typ účesu nefrčel (ono to vlastně nefrčelo nikdy, jen mi to tenkrát bylo buřt), tak jsem začal chodit k opravdovým kadeřníkům. Tedy vlastně, jak se to vezme. Tenkrát jsem ještě neměl žádný prachy, moje vlasy tak řešily holky, co byly zrovna v učení. Za pár kaček vytvořily na hlavě něco, co rozhodně nikdo v okolí neměl.

Jenže teď už jsem prý velký a musím se o sebe pořádně starat. Aspoň to mi říká babička i maminka. Na řadu muselo přijít něco nového. A abych zůstal in, začal jsem využívat nejrůznější Barber Shopy. Člověk se tam musí objednat měsíc dopředu, vyplázne za to víc než ženský co si nechávají načesávat kadeře a jako bonus získá první hipsterskou módu. Břitvou vyholená pěšinka, parádnicky zastřižené vousy, pach kolínské. Zaručeně takových lidí znáte tucty. Takhle by to nešlo. Další varianta přišla v podobě nákupáků a těhle moderních fast salónů. Mladá holka se na vás usmívá, umyje vám hlavu, sice si za to řekne docela rozumnou cenu, vy jí ale stejně vypláznete milion, protože už jste do ní zamilovaní.


Takže co jiného? Můžu přeci přesvědčit své přátele, aby mě ostříhali. Vždyť jsou všichni kreativci a když zvládnou svojí práci, tak kurz holičství musí být brnkačka. Jenže sehnat je, to není jen tak. Jeden má nůžky, druhý strojek, třetí stříhá a čtvrtý to kritizuje. Tolik lidí jen tak k sobě nedostanu. Leda že bych je pozval do hospody, to by přijít mohli. A tak se scházíme až na úplném konci vesmíru, před hospodou, uprostřed ulice, s pivkem v ruce a s holičkou, co má v jedné ruce cígo a v druhé nůžky. Show může začít. Stejně jsem chtěl vždycky mít na hlavě číro…


Žádné komentáře:

Okomentovat