O Praze jsem vždycky hrdě dokázal prohlásit, že je to nejkrásnější město Evropy. A ani trochu jsem nebyl na pochybách. To vše platilo do doby, než jsem navštívil Tallinn, hlavní město Estonska. Historické centrum se plně vyrovná jak rozlohou, tak krásou, tomu našemu, a navíc zde nenaleznete tolik lidí, co Vás chtějí vzít na hůl. Člověk se zde domluví bez problému anglicky, chybí úplně kýčovité stánky s matrjoškami a navíc, je tu moře!
Jenže o tomhle psát nechci. Můj největší zážitek totiž neobstarala vyhlídka s panoramatem, kde mě jakýsi německý turista pozval na cíčko, ani ruská malířka, která mě pozvala do Sankt-Petěrburgu, dokonce to nebyla ani ta sexy estonka, která se chtěla až podezřele moc kamarádit, já si nejvíc užil Stephena.
Když cestuji a rozhodnu se dopřát si trochu komfortu, vyberu si vždycky hostel. Mám k tomu své důvody. Jednak mě zajímá, jak si vede konkurence a co od nich můžu okoukat a změnit u nás, jednak prostě takovouhle atmosféru žádný jiný typ ubytování zařídit nemůže. A samozřejmě je to taky dost ušetřených peněz, které se dají utratit jinak (v hospodě?).
Red Emperor je celkem fajn hostel přímo v historickém centru Tallinnu. Navíc má vlastní bar, což se cení. Zrovna jsem nad šálkem "kávy" přemýšlel, co všechno chci dneska ještě podniknout, když v tom si všimnu jak se někdo marně pokouší otevřít dveře do společenské místnosti. Stephen je profesor na univerzitě, vědec. Má velké brýle, manšestrové kalhoty se sakem a univerzitní (nebo univerzální?) sestřih. Jo, a je to černoch. Nejspíš na poli vědy velká kapacita, ale v reálném životě postava, která by se hodila do nějakého sitcomu (Stephene, neber si to osobně, máš můj velký respekt). Jakmile jsem mu ukázal, jak se otevírají dveře (kliku stlačíme směrem dolů), už bylo jasné, že mám parťáka na dnešní večer.
Stephen nenechává nic náhodě a tak vytáhl brožuru, kterou si doma pešlivě připravil. Obsahovala seznam všech klubů včetně podrobného popisu, jak se k nim z hostelu dostat. Jakmile jsem zahlédl Shooter bar, kde za pět EUR nabízí sadu třinácti panáků, nenechal jsem Stephena pokračovat v dalším výběru. Shooter je naše dnešní destinace. Definitvině. Jak ale může úspěšný večer začít bez pre-party? To je nemyslitelné, a tak jsme vyrazili do nejbližšího shopu obstarat pár ingrediencí na zlepšení nálady.
Kdysi mi můj táta pověděl, že základem je nepít nic, co nevypadá jako pivo. Držím se tohoto pravidla dodnes. Dost to pomáhá přežít jinak úděsná rána. Stephen měl ale nejspíš jiného otce (když už ne barva kůže, tak vzdělání, jenž jsme si z domova odnesli, tomu určitě nasvědčovalo) a tak tohle pravidlo neznal. Udělal proto osudovou chybu a místo zlatavého moku nakoupil místní pálenku. A aby toho nebylo málo, ještě jí namixoval.
Jak vyrobit typický baltský likér? To se vezme Vanna Tallinn (bylinný likér typický pro Estonsko, podobný naší Becherovce), přidáte Rīgas Melnais balzamas (bylinný likér typický pro Lotyšsko, podobný naší Becherovce nebo estonskému Vanna Tallinn) a dochutíte to 999 (bylinný likér typický pro Litvu, podobný naší Bechervce, estonskému Vanna Tallinn nebo lotyšskému Rīgas Melnais balzamas) a pak už se to jenom kope. Nemusím asi připomínat, že člověk za chvíli skončí na zemi. Stejně tak, jako chudák Stephen. Do klubu jsem šel nakonec sám, ještě předtím jsme však stihli vymyslet teorii zodpovědnosti.
Co nás nutí chovat se zodpovědně a dospěle? Je to výchova. Společnost, ale hlavně pak rodiče, kteří nám vštěpovali tyto myšlenky již od útlého dětství. Chceme-li se vrátit zpátky v čase a zapomenout na naší výchovu, není nic snažšího, než použít alkohol. Díky němu se totiž stáváme zase dětmi. Jsme až nechutně upřímní, nic si neděláme z našeho chování a věříme, že jsme schopni všeho.
Takto by vypadal svět, kdyby nebyl vychováván. Jako tlupa opilých lidí. Počkejme si pár let, Stephen slíbil napsat svou druho disertační práci na toto téma.
P. S.
Ráno jsme pak na této teorii oběvili pár trhlin:
1. Děti až tak často nezvrací
2. Děti nejsou zase až tak nadržené a neběhají za každou sukní
3. Ráno děti nebolí hlava
Jenže o tomhle psát nechci. Můj největší zážitek totiž neobstarala vyhlídka s panoramatem, kde mě jakýsi německý turista pozval na cíčko, ani ruská malířka, která mě pozvala do Sankt-Petěrburgu, dokonce to nebyla ani ta sexy estonka, která se chtěla až podezřele moc kamarádit, já si nejvíc užil Stephena.
Když cestuji a rozhodnu se dopřát si trochu komfortu, vyberu si vždycky hostel. Mám k tomu své důvody. Jednak mě zajímá, jak si vede konkurence a co od nich můžu okoukat a změnit u nás, jednak prostě takovouhle atmosféru žádný jiný typ ubytování zařídit nemůže. A samozřejmě je to taky dost ušetřených peněz, které se dají utratit jinak (v hospodě?).
Red Emperor je celkem fajn hostel přímo v historickém centru Tallinnu. Navíc má vlastní bar, což se cení. Zrovna jsem nad šálkem "kávy" přemýšlel, co všechno chci dneska ještě podniknout, když v tom si všimnu jak se někdo marně pokouší otevřít dveře do společenské místnosti. Stephen je profesor na univerzitě, vědec. Má velké brýle, manšestrové kalhoty se sakem a univerzitní (nebo univerzální?) sestřih. Jo, a je to černoch. Nejspíš na poli vědy velká kapacita, ale v reálném životě postava, která by se hodila do nějakého sitcomu (Stephene, neber si to osobně, máš můj velký respekt). Jakmile jsem mu ukázal, jak se otevírají dveře (kliku stlačíme směrem dolů), už bylo jasné, že mám parťáka na dnešní večer.
Stephen nenechává nic náhodě a tak vytáhl brožuru, kterou si doma pešlivě připravil. Obsahovala seznam všech klubů včetně podrobného popisu, jak se k nim z hostelu dostat. Jakmile jsem zahlédl Shooter bar, kde za pět EUR nabízí sadu třinácti panáků, nenechal jsem Stephena pokračovat v dalším výběru. Shooter je naše dnešní destinace. Definitvině. Jak ale může úspěšný večer začít bez pre-party? To je nemyslitelné, a tak jsme vyrazili do nejbližšího shopu obstarat pár ingrediencí na zlepšení nálady.
Kdysi mi můj táta pověděl, že základem je nepít nic, co nevypadá jako pivo. Držím se tohoto pravidla dodnes. Dost to pomáhá přežít jinak úděsná rána. Stephen měl ale nejspíš jiného otce (když už ne barva kůže, tak vzdělání, jenž jsme si z domova odnesli, tomu určitě nasvědčovalo) a tak tohle pravidlo neznal. Udělal proto osudovou chybu a místo zlatavého moku nakoupil místní pálenku. A aby toho nebylo málo, ještě jí namixoval.
Jak vyrobit typický baltský likér? To se vezme Vanna Tallinn (bylinný likér typický pro Estonsko, podobný naší Becherovce), přidáte Rīgas Melnais balzamas (bylinný likér typický pro Lotyšsko, podobný naší Becherovce nebo estonskému Vanna Tallinn) a dochutíte to 999 (bylinný likér typický pro Litvu, podobný naší Bechervce, estonskému Vanna Tallinn nebo lotyšskému Rīgas Melnais balzamas) a pak už se to jenom kope. Nemusím asi připomínat, že člověk za chvíli skončí na zemi. Stejně tak, jako chudák Stephen. Do klubu jsem šel nakonec sám, ještě předtím jsme však stihli vymyslet teorii zodpovědnosti.
Co nás nutí chovat se zodpovědně a dospěle? Je to výchova. Společnost, ale hlavně pak rodiče, kteří nám vštěpovali tyto myšlenky již od útlého dětství. Chceme-li se vrátit zpátky v čase a zapomenout na naší výchovu, není nic snažšího, než použít alkohol. Díky němu se totiž stáváme zase dětmi. Jsme až nechutně upřímní, nic si neděláme z našeho chování a věříme, že jsme schopni všeho.
Takto by vypadal svět, kdyby nebyl vychováván. Jako tlupa opilých lidí. Počkejme si pár let, Stephen slíbil napsat svou druho disertační práci na toto téma.
P. S.
Ráno jsme pak na této teorii oběvili pár trhlin:
1. Děti až tak často nezvrací
2. Děti nejsou zase až tak nadržené a neběhají za každou sukní
3. Ráno děti nebolí hlava
Žádné komentáře:
Okomentovat