pondělí 30. května 2011

Ukrajina: Слава України - UKRAJINA 2011

1. den - UŽHOROD


Moje cesta na Ukrajinu začala už ve čtvrtek, přesto že jsem k hranicím dorazil až v pátek. Cesta z Plzně až na hranice totiž zabrala třináct hodin jízdy, další hodina se pak promeškala na Slovensko-Ukrajinských hranicích. Mobilní telefon odkládám stranou, neboť mimo Evropskou unii není moc výhodné tento přístroj používat (odchozí hovor 30 Kč/min, příchozí 18 Kč/min, SMS 10 Kč), a konečně vstupuji na půdu, kde moje noha zatím neměla tu čest postát. Nutno s sebou cizí valuty, např. Eura, koruny se většinou směnit nedají (kurz 1 EUR = 11,3 UAH - Ukrajinská hřivna, v přepočtu 1 UAH = 2,3 Kč).
Užhorod (oficiální stránka města, bohužel celá v ukrajinštině), moje první zastávka, je hraničním městem se 118 tisíci obyvateli. Žije zde směska Maďarů, Rumunů a Ukrajinců. Střed města je nádherný, s řeckokatolickým kostelem ze 17. století (veškeré náboženství na Ukrajině je omezeno na pravoslavnou církev), synagogou (která je však zbavena veškerých náboženských symbolů a slouží výhradně ke konání kulturních akcí) a Užhorodským hradem (vstupné 10 UAH - prohlídka hradu včetně nejrůznějších expozic; expozice zbraní navíc příplatek 5 UAH; možnost v hradním sklípku degustace vín 40 UAH). Navíc hned vedle hradu se nachází skanzen rusínské kultury (vstup 10 UAH), kde najdete vše, od mlýna, přes kostel až k obyčejným lidovým stavením (nelze odolat místním babkám trhovkyním, které nabízejí zvědavým turistům tradiční suvenýry, například dřevěný růženec za 10 UAH).
Skanzen rusínské kultury
Vyjdeme-li však mimo pěší zónu, začne se nám odkrývat ta chudší strana města. Osobně jsem poznal bídu už při ubytování v hotelu Svitanok (80 UAH za noc, kontakt tok_svitanok@ukr.net), který vypadal, jako by měl každou chvilkou spadnout. Proto všem podobným cestovatelům rozhodně doporučuji spacák, málokdo by si dobrovolně lehl do zdejších peřin. Do koupelny se hodí žabky (kamarád zde získal infekci, tak opravdu pozor). Jste-li však podobné povahy jako já, a těší vás poznávat vše zblízka, budete nakonec nadšeni, také díky celkem dobré poloze vůči centru, necelých dvacet minut pěšky.
Jeden z domů na periferii
Co dalšího stojí v tomto městě ležícím na řece Už za prozkoumání? Je zde nejdelší lipová alej v Evropě, ale hlavně je zde možnost vidět mnoho českých nápisů, a to z doby, kdy tato oblast patřila Československu. A pokud někoho ani toto nezajímá, dá se zde dosytosti, podobně jako na celé Ukrajině, pokochat místními kráskami. Jejich styl oblékání je opravdu zvláštní, něco mezi ruským a tím naším. Většina se nemotorně kolíbá na vysokých podpadcích tenkými jako jehly, s extrémně krátkou sukní a výrazným nalíčením.
Upozorňuji, že slečna vlevo měla úplně průhledné triko s absencí spodního prádla
A kam vyrazit večer? V ulici pod Užhorodským hradem je několik výborných podniků. K večeři jsem si dal Karpatskou specialitu Bograč (něco mezi gulášem a polévkou), poté jsem si zašel na místní muziku, kterou obstarala kapela Триста8ісім, a na závěr jsem okusil pivo v Irish Pubu s krásnou servírkou Ticlanou, jejíž bratr pracuje v Brně (statisticky vždy jeden člen rodiny pracuje v ČR). Jak už jsem říkal, na hotel je to kousek, pro ty línější je tu autobus, maršutka, kterou se dá svézt za 2 UAH...






2. den - MUKAČEVO


Hrad Palanok
Asi 40 kilometrů od Užhorodu se nachází osmdesáti tisícové město Mukačevo (stránka opět jen v ukrajinštině), známé hlavně pro svůj hrad Palanok (stránky jsou sice v ukrajinštině, ale jsou zde nádherné fotografie hradu, včetně historických kreseb) se vstupem 10 UAH. Ten se nachází dva kilometry od města a stojí určitě za návštěvu. Tyčí se totiž na 68 metrů vysokém sopečném kuželu a je z něj nádherný výhled do okolí, který potěší hlavně milovníky geomorfologie. Můžeme zde totiž pozorovat nejrůznější tvary, od říčních niv až po výsledky třetihorního vrásnění. Hrad sám o sobě mě nějak extra neuchvátil, byl doslova obléhán turisty. Na druhou stranu jsem viděl ukrajinskou svatbu a měl možnost chytit se prstu sochy Fedora Korjatoviče, který mi nyní prý splní přání.
Pro úplnost dodám informaci, že hrad sloužil mimo jiné v pozdějších dobách i jako věznice.


Samotné Mukačevo je pro českého návštěvníka asi nejvíce zajímavé sochou Cyrila a Metoděje přímo na hlavní pěší zóně. Další umělecký výtvor, stojící nedaleko, už nemá s náboženstvím zas tolik společného, mě osobně ale pobavil více než slovanští věrozvěstové - železný kominíček, kterému nikdo nezapomněl osahat knoflík.
Bilyj Budynok - Bílý Dům
Největší dominantou tohoto města je ale pak radnice Bilyj Budynok, původně postavena jako palác. V překladu zjistíme, že se jedná o Bílý Dům. Jaké pak bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že bílou přemalovali na modro zelenou.
Nedaleko centra jsem objevil pouť. Jestli si však myslíte, že jsem se odvážil na některou z atrakcí, jste na omylu. Vše vypadalo minimálně třicet let staré, už jen při pohledu na atrakce se vše začalo rozpadat. Nejvíce mě uchvátili dvě sedačky z automobilu, které byli přišroubované na veliké kladce a pomocí starých zrezivělých ozubených koleček se točili dokola.
Malý a velký řetízák, autodrom
Mukačevo však nebyla dnešní cílová stanice. V plánu je dojet až do Hustu. Cestou je přestávka v Beregově (stránka pouze v ukrajinštině), kde pro velmi chudé poměry není téměř nic k vidění. Téměř nic, přesto ale byla tato zastávka prospěšná. Pro značnou menšinu Maďarů (mimo jiné většina názvů je zde psána dvojjazyčně) se zde nachází termální lázně (30 UAH na hodinu). Před tím jsem nikdy nic podobného neviděl, proto jsem si nemohl návštěvu nechat ujít. Vše vypadalo opravdu staře, od vstupní haly, přes šatny až po samotný bazén. Voda, do níž jsem měl vlézt, byla sytě zelená, přesto byla nádrž plná lidí, avšak nikdo neplaval, všichni jen po krk ve vodě debatovali, nepohybovali se. Důvod jsem zjistil hned záhy. Teplota vody byla totiž 35 °C, tedy teplejší, než si já osobně napouštím vanu. Opravdu zážitek nad zážitky.


Pomyslná třešnička na dortu přišla ale až v Hustu (stránky pouze v ukrajinštině). Chudoba čněla na každý metr, všude po městě se potulovali toulavý psi a v ubytovně Narcis (kontakt +380 3142 23170, cena 90 UAH za noc včetně snídaně) hned při příjezdu konstatovali, že jsem první turisté po dvou letech. Ještě před tím, než se půjde prozkoumat toto pětatřiceti tisícové město, které se dlouze táhne podél jedné hlavní silnice, vypravili jsme se na sopečný kopec Zamkovou horu, na jejímž vrcholu stáli zbytky Chutského hradu. Cesta začínala hned za ubytovnou a vedla podél lyžařského vleku, který sice vypadal jako kdyby nikdy neměl fungovat, jako vodítko však posloužil skvěle. A výšlap stál opravdu za to. Tak úchvatnou zříceninu jsem snad nikdy v životě neviděl. Rozsáhlé trosky by se dali prolézat snad celou noc, k tomu všemu nádherný výhled na noční město...
Nabažen tou nádherou, vydáváme se na místní diskotéku Natali. Při vstupu nás hned uvítají a usadí, jelikož se zde koná svatební veselka, se zdvořilostí místa odmítáme, jsem však přesvědčeni abychom zůstali a následně i pobízeni k tanci s nevěstou. Na parket nás musí dostat až žena lehce po padesátce, s kterou poté protančím značnou část večera. Do skoku zpívá DJ, také žena podobného věku.
Unaveni, loučíme se se slzami v očích se svatebčany a pádíme spát. Cestou do postele, která je z centra zhruba tak půl hodinky pěšky, potkáváme tři mladé Ukrajinky, které nás přesvědčí pokračovat. Pětadvacetiletá Olga, učitelka angličtiny, tlumočí, druhá slečna, také Olga, studentka vysoké školy, objednává pití, a ta třetí, nejhezčí ze všech, prodavačka Táňa, se vrhá kamarádovi kolem krku a už se ho nepouští. Pro nás pro "zápaďáky" je velmi lehké sbalit místní dívky. Průměrný měsíční plat je zde do 1 300 UAH, tedy stejně, co počítám utratit za týden, zdejším cílem je dostat se k nám a třeba i s titulem doktora pracovat na stavbě, pořád za lepší peníze než tam...
Celá naše akce končí až v sedm ráno, kdy doprovázíme holky domů a sami přemýšlíme, jestli má ještě vůbec cenu jít si na hodinku lehnout. Stálo to ale za to, už jenom pro tu pijáckou písničku, kterou nás děvčata naučila:


Будьмо здорові!
Пиймо до дна!
Нам не зашкодить
Чарочка вина!




3. den - Rahiv


Totálně nevyspalý koukám na ranní snídani, která se skládá z vaječné omelety zcela utopené v oleji. Naházím ji tedy co nejrychleji do sebe abych mohl okamžitě vyrazit dál, stačí se dospat v autobuse.
Jedním z dnešních cílů je vodopád Šipot ležící na potoku Vojvodin, východní svah hory Runa asi 14 kilometrů od obce Turja Poljana. Vstupné do parku je 2 UAH, ale nějak moc extra se příchod návštěvníků nehlídá, já osobně jsem byl tak fascinován zdejší krajinou, že jsem výběrčího přehlédl a neplatil vůbec nic. Samotný vodopád má pak 24 metrů a vypadá opravdu nádherně. Na památku je zde možnost zakoupit turistickou známku, která je původně českým vynálezem, ale jelikož tato oblast za Československa oplývala bohatým značením (přesně takovým, jaké známe u nás, na většinu zajímavých míst se ještě dnes dostanete po těchto značkách), dá se zde sehnat na více místech. Pro zájemce doporučuji navštívit tento odkaz, je v češtině.
Vodopád Šipot
Pokud člověka fascinují podobná vodní díla, neměl by vynechat ani Siniverské jezero v Siniverském národním parku (vstup do parku 2 UAH pro děti a studenty, pro ostatní 10 UAH - studentská karta důkladně kontrolována). K tomuto největšímu jezeru Podkarpatské Ukrajiny, které je 20 metrů hluboké a až půl kilometru široké se váže zajímavá pověst. Na druhé straně můžeme totiž zahlédnout dvě dřevěné sochy, které představují bohatou dívku Sini a chudého chlapce Vira. Jejich lásce však nebylo přáno, chudák Vir byl dokonce zavražděn dívčinýma rodiči, načež Sini vyplakala celé toto jezero. Toto místo je dost profláklé, proto se nedivte, že zde narazíte na davy zvědavých výletníků. Můžete si zde zakoupit kýčovité suvenýry, povozit se na lodičce nebo se třeba za 5 UAH nechat vyfotit s medvědem. Pro nás ostatní, kterým podobné věci neimponují, je zde aspoň bohatá vodní fauna.
Siniverské jezero
Žádný správný Čech nesmí zapomenout na Koločavu, vesnici, kde pobýval Olbrachtův Nikola Šuhaj loupežník. Osobně jsme tedy až tak na chuť tomuto místu nepřišel, uprostřed je akorát busta Ivana Olbrachta, jinak nic. Na místním hřbitově je pak možné nalézt hroby Nikolaje a jeho bratra Jury, včetně místa, kde odpočívá Eržika (budete hledat poměrně těžko, nejsou to žádné okázalé pomníky, jen obyčejné malé křížky). Ano, Olbrachtovi postavy byli opravdu skutečné. Dokonce v Koločavě roku 2006 zemřela ve věku 85 let Nikolova dcera, Anna Štajerová.

Dnešním konečným cílem je Rachiv, proto rychle z Koločavy pryč. Jelikož cesty jsou opravdu příšerné, průměrná rychlost jízdy se zde pohybuje mezi 20 - 30 km/hod, a to bez žádných příkras. Navíc ekologie místním nic neříká, tak se všude válejí odpadky, v řece Tereblja jsem dokonce objevil ostrov několik metrů čtverečních tvořený celý z plastových lahví.
Ukázka silnice
Cestou projíždíme přes Solotvinu, vesničku s ohromnými doly na sůl. V místním jezeře se dá koupat podobně jako v mrtvém moři, pro velikou hustotu zde můžete v klídku ležet na vodě. Za středem je ohromná vilová čtvrť, kde žijí solní baroni, zbohatlí z obchodu ze soli. Dál se zde můžete dostat po mostě přes řeku Tisa do Rumunského Sighetu.

Po příjezdu do Rahivu (stránky i v angličtině) jsem se rozhodl nechat průzkum nočního života na zítřek a odebral jsem se dohnat svůj spánkový deficit.



4. den - Goverla


Rachiv bývá pro většinu turistů a cestovatelů výchozím místem pro výstup na nejvyšší horu Ukrajiny - Hoverlu. Ani naše výprava nebyla výjimkou. Tato 2 061 m. n. m. vysoká hora bude dnes zdolána. K tomu, aby člověk mohl tuto expedici vůbec započít, musí nejprve zaplatit za vstup do parku 25 UAH. Hoverla je takovým neoficiálním státním symbolem Ukrajiny a je mnohdy i využívána k politickým účelům. Každý rok se zde pravidelně na den nezávislosti Ukrajiny koná masový pochod, který zprofanoval svojí účastí i bývalý prezident Juščenko.
Na úplný vrchol vedou celkem dvě cesty, obě dobře značené. Delší z nich, vedoucí po zelené (3,6 km, 2 hodiny 20 minut), se táhne po hřebeni, nám ale nebyla doporučena, pro velké náledí a celkovou nebezpečnost (upozorňuji že výstup se koná koncem května). Vybíráme tedy druhou cestu značenou modrou turistickou značkou. Tři kilometry bychom měli zvládnout za hodinu padesát, převýšení celkem čítá 800 metrů.
Přesto že náročnost této dvou tisícovky není nijak vysoká, přesto doporučuji dobré boty a teplé nepromokavé oblečení. Pod horou bylo počasí téměř na koupání, jen co člověk vylezl z lesa (lehčí část úseku, sice velké kořeny, pořád ale relativně málo strmé) a dostal se na poloninu (ukrajinské označení horských luk), teplota klesla o několik stupňů. Úplně na vrcholu byla pak pouhých 8 stupňů. K tomu se znenadání spustil strašný liják a začala bouřka, která je zde minimálně jednou do týdne.
Za tu námahu však výstup určitě stojí. Na vrcholku je sníh i v létě, Ukrajinci co vylezli až nahoru zde společně pějí státní hymnu a na východním svahu můžeme nalézt pramen řeky Prut.

Bohužel vydatný déšť udělal z úzké cestičky koryto, kterým proudila divoká voda a cesta dolů byla stížená na maximum. Není divu, že čistý a bez modřin neslez nikdo.


Večer byl pak v režii ochutnávání místních vodek. Úplně první, co jsme udělali bylo vyhledání děvčat z Chustu. Hotel Europa (stránky i v angličtině, 80 UAH za noc včetně snídaně - vajíčka), který leží přímo v centru Rachiva a dá se zařadit opravdu mezi luxusní ubytování, má i wi-fi připojení. Zjišťuje ale, že Facebook zde není tolik rozšířen, a že jestli chce kamarád ještě někdy svojí Tanju vidět, bude se muset registrovat na Vkontakte, což je ruská konkurence naší známé sociální sítě (a dost silná konkurence: Facebook - 650 milionů uživatelů, Vkontakte - 100 milionů, hlavně tedy ruských, uživatelů).
Jinak z místních vodek (vodka sama o sobě pochází z Ukrajiny a ne z Ruska, jak je mylně rozšířeno) je nejznámější Nemiroff, pak Medoff (cena panáka se většinou pohybuje kolem 5 UAH). Při nalévání si sami musíte říci, kolik chcete, jakmile barmana (za šestnáctihodinovou šichtu dostane 25 - 50 UAH) nezastavíte, nalije vám celou zabijáckou decku. Většinou k panáku dostanete skleničku džusu na zapíjení, nebo špek na zajedení (popřípadě kousek chleba se silnou vrstvou sádla).
Co je ale zajímavostí, tak mezi mladými už tolik pití vodky nepřevládá a spíše se orientují na pivo. Nejčastěji jsem se zde setkal se značkami Černihivské, Lvivské a Oboloň (třetí největší pivovar v Evropě). Setkal jsem se vždy s cenou od 6 do 8,5 UAH za točené (které mají skoro v každé hospodě a restauraci).






5. den - Ternopil'


Dnešním dnem končí Zakarpatská část výpravy a přesouváme se do historické oblasti Halič. První zastávkou je dvou set tisícové město Ivano-Frankivs'k (stránky pouze v ukrajinštině), které je zlem vlakové a autobusové dopravy a pro ty, co přijíždějí z východu, bývá vstupní branou do Karpat.
Mě osobně až tolik Ivano-Frankivsk neuchvátil, kromě fontány ve středu města, pod kterou se dalo vlézt, aniž by se člověk namočil, a plzeňských trolejbusů, jsem zde nenašel žádnou zajímavost, pro kterou se vyplatí extra zajížďka. Nakonec mě tedy nejvíce potěšilo setkání s Mormony (americká odnož z křesťanské církve, každý správný mormon musí jednou za život odcestovat do zahraničí šířit svojí víru), snad jedinými lidmi na Ukrajině mluvícími anglicky.
Konečná stanice je dnes Ternopil (oficiální stránky města jsem nenašel, zde je ale možnost si prohlídnout fotoalbum města, v ukrajinštině), město krásné hlavně pro umělé jezero ležící hned vedle centra. Přímo do středu se dostanete po romantické kolonádě vedoucí po jednom z břehů, dorazíte až na promenádu s restauracemi, bary, kavárnami a krásně osvětlenou fontánou (kterou však pro úspornost v jedenáct hodin večer vypínají).
Vydáte-li se však prozkoumat druhý břeh nádrže, zkazí se vám rázem všechny iluze, které jste při procházce nabyli. Všude samý nepořádek, partičky podnapilých mladíků, opilí řidiči zkoušející si své jízdní vlastnosti na zdejších cestách. Opravdu není nakonec o co stát.






6. den - Počajiv


Počajiv, osmitisícové městečko nedaleko Ternopil, je zajímavé hlavně pro Počajivskou lávru (ukrajinsky, anglicky), komplex kostelů zasvěcený Nanebevzetí Bohorodičky. Pro svojí svatost je zde vstup zdarma, ale musíte se podřídit náboženskému dogmatu. To znamená dlouhý rukáv a dlouhé kalhoty, pro děvčata nutnost sukně dlouhé pod kolena a na hlavu šátek (možnost za drobný poplatek zapůjčit). Připadal jsem si zde velmi zvláštně, všude samé náboženské vyobrazení snad všech svatých co existují, mniši modlící se, pracující, a zase modlící se, a mezitím vy, jako zvědavý turista s foťákem v ruce (za drobný poplatek, tuším asi 2 UAH, možnost fotografovat i v kostelech).
Všechna ta honosnost, kopule, co vypadají zlatě, jsou opravdu zlaté. Na Ukrajině totiž najdete tento drahý kov i v těch nejchudších vesničkách. Místní se totiž vždy skládají z toho mála co mají jen proto, aby jejich svatostánky měly blyštivé kopule.
Nechtíc rušit místní kolorit, beru na památku obrázek svatého (cena 1 UAH, na Ukrajině uvidíte podobné obrázky téměř na všech čelních sklech u auta) a modlící křížek (0,50 UAH) a odcházím odtud dřív, než stihnu toto místo nějak znesvětit.

Pokud někdy budete podobně cestovat po východní Evropě, nezapomínejte ochutnávat místní kuchyni. Všem mohu doporučit pelmeni, přesto že se jedná především o ruskou kuchyni, i zde na Ukrajině je dost rozšířená a rozhodně si na ní pochutnáte. Jedná se vlastně o mleté maso uvařené v tenkém těstíčku. Podává se polité máslem nebo posypané dozlatova osmaženou cibulkou.



7. den - Lviv


Dnešní den je za úkol průzkum jednoho z nejkrásnějších měst Ukrajiny, UNESCEM vyhodnoceného kulturního dědictví Lvova. Město se 750 000 obyvateli, které před tím, než do něj vtrhli nacisté, mělo i značnou židovskou komunitu.
My jsme vyráželi do Lvova ze Zapitivi, obce ležící 10 kilometrů od města. Jako v každém turistickém centru, ani zde se nedá sehnat ubytování za rozumnou cenu, museli jsme proto využít vzdálenější nocleh. Maršutkou, která jezdí každých dvacet minut se na kraj města dostanete za 3 UAH, do centra pak za další 2 UAH. V autobusu jsme bohužel zažili první (a naštěstí i poslední) negativní zkušenost se západní Ukrajinou, a to když jednomu z nás byl ukraden mobilní telefon, takže si dávejte při případné cestě opravdu pozor.

A co ke Lvovu? To je město samo o sobě - plno kaváren, zahraničních ale i ukrajinských turistů, pouličních obchodníků... Zde si najde každý to své. Můžete se toulat od památky k památce, nebo zkusit hledat co nejzajímavější místo. Já osobně doporučuji vyhlídku, na kterou za půl hodiny dorazíte pěšky, nemůžete jí přehlídnout, kopec, který je vidět odevšud. Za 2 UAH si zde můžete půjčit i dalekohled, ale nebudete ho ani potřebovat, výhled je opravdu skvělý a máte celé město jak na dlani. Pokud se vám nikam chodit nechce, využijte rozhlednu hned na náměstí, také stojí za to.

Přímo na hlavním náměstí je pak kavárna, o které se snad v žádném průvodci nedočtete. Podepisovalo se tu rozdělení Polska mezi Ruskem a Německem, a k tomu aby jste se sem dostali, potřebujete znát tajné heslo. Prvně totiž musíte zaklepat na masité dřevěné dveře, v úrovni očí se pak otevře kukátko, kdy si vás drsným pohledem změří chlap jak hora a vyhrkne na vás: "HESLO!" Tím je Слава України (= Sláva Ukrajině) (to nám prozradila jedna místní dívka, kterou jsme ve Lvově potkali). Řeknete li vše správně, dveře se otevřou a hlídač se ukáže v celé své kráse. V ruce drží samopal a vy jen doufáte, že je to jen maketa. Vedle stojící chlápek má u pasu "jen" obyčejnou pistoli a pohledem vás vyzývá, ať už si pospíšíte dolů do sklepení, kde se klub nachází.
Cestou všichni číšníci provolávají heslo Слава України, takže si nedovolím dát nic jiného, než boršč a kvas a rychle odsuď mizím.

Jelikož je můj spolu-cestoval v civilním životě tramvaják, byl by hřích nevyzkoušet zdejší elektricky poháněné vozy. Za 1 UAH si kupujeme lístek přímo ve voze a razíme až na konečnou. Cestou nás zkontroluje stará revizorka (zajímala by mě její úspěšnost) a na konečné zjišťujem, že je společná pro další čtyři linky. Všechny tramvajové vozy, podobné těm našim, ale tak o sto procent starších, řídí samé ženy. Co kamaráda nejvíce rozhodilo bylo to, že si pracovníci MHD vzájemně při míjení nemávají, jako je tomu u nás.
Na konečné jsme objevili i nádraží, před kterým jsem museli smeknout. Nově zrekonstruovaná stavba, uvnitř moderní, žádní bezdomovci, překvapení zkazil jen vozový park, kdy všechny vagony vypadaly jako by byly už dávno vyřazeny...

Největším problémem byl nakonec návrat do Zapitiv. Maršutky totiž nemají označenou zastávku, takže musíte prostě vysledovat, kde staví, navíc něco jako jízdní řád zde vůbec neexistuje, takže musíte věřit místním, že jezdí prostě do jedenácti večer. My jsme se svezli na konec Lvova, nejspíš posledním spojem, dál ale už nic nejelo. Naštěstí mávání palcem na projíždějící auta je univerzální všude a tak nám po chvilce zastavila Lada, která nás i přes řidičovu zajížďku zavezla do postele. Cesta to byla opravdu adrenalinová, protože takhle rychle nejeli ani v Rychle a zběsile...
Užitečné odkazy, z kterých jsem mnohdy čerpal

Sarah Johnstone, Greg Bloom: Ukrajina
Průvodce z řady Lonely Planet

Otakar Brandos, Michal Kleslo: Ukrajinské Karpaty
Průvodce zaměřený především na horské treky

Velmi zajímavý web o Karpatech, nejen Ukrajinských, ale i Rumunských, Slovenských a Maďarských

Nejen ukrajinská azbuka, ale i ruská, arménská, bulharská, a řecká.


2 komentáře:

  1. dobry den, UA Karpaty jsou velmi zname, ale jeste jsem se nesetkal, ze by nekdo zasel az na jih UA , jihozapad ... Bude popis?

    OdpovědětVymazat
  2. Bohužel cílem bylo je Zakarpatsko a historické území Halič. Loni jsem ale Projel sever Rumunska, rád bych se podělil i o tuto cestu...

    OdpovědětVymazat