56. den - Puente de Villarente: 314 kilometrů do Santiaga

„Chico (= chlapče), jestli chceš, můžeš jít,“ propouští mne ráno můj hostitel.

„Dohoda je dohoda, señore,“ odmítám, „včera jsem Vám slíbil dvě hodiny práce, tak to taky dodržím.“

Majitele baru má slova potěšila. Když jsem si totiž šel lehnout, on zůstal dál, s jediným hostem, místním šerifem a gamblerem v jedné osobě. Náčelník do bedny naházel něco kolem tisíce eura – ne za měsíc, za večer. Může si to dovolit, je to prý ten nejúplatnější policista v celé zemi. Svou prohru společně s barmanem zapil. A pořádně.

Když se přižene první peregrino (= poutník), chce ho hospodský odmítnout. V takovémhle stavu nemůže obsluhovat.

„Señore, nezapomínejte na naší dohodu, teď tu máte mě,“ se slovy se ujímám práce a úročím tak svojí zkušenost ze studentských let, kdy jsem si přivydělával v kavárně. Jedno presso, tady americano, pro slečnu zákusek a už to jede, už to frčí. Než se naději, je poledne. Své slíbené dvě hodiny jsem překročil dvojnásob. Přesto mě ještě ten zubožený přistěhovalec žádá, abych se vydal ven pro noviny. To je ten lék, který vyléčí jeho bolehlav. „To poslední co bych pro Vás neudělal, señore.“

Než se vrátím, mám na stole přichystaný oběd s nabídkou, že se můžu zdržet jak dlouho chci. Jenže já jako poutník s jasným cílem Santiago musím vyrazit.

„Jestli se někdy dostaneš do ouzkých,“ s dojetím se se mnou loučí a podává mi jakýsi lísteček, „my hoteliéři se mezi sebou dost kamarádíme. Když kdekoliv dáš tuhle zprávu, tak tě dají najíst a nechají tě přespat. Moje jméno je známé až do toho tvého Santiaga.“ S díky přijímám, i když doufám že tahle protekce nebude potřeba. Do krosny přibalím ještě jednu svačinu a hurá do Léonu.

Než přejdu celé město, je už skoro večer a můj žaludek o sobě dává vědět. Je na čase zavítat do nějakého baru zeptat se na kus žvance. „Dáte mi trošičku jídla?“ s úsměvem se táži krásné slečny. Ta odpoví něco ve španělštině a ukazuje na dveře. Nevadí. Gracias (= děkuji), opouštím lokál. Dívka za mnou vybíhá. Neukazovala na dveře, ale na prázdný stůl, kam si mám sednout. A co prý si dám k pití.

„Nevím jestli jste to pochopila, ale já jsem poutník, nemám žádné peníze, voda mi bude stačit,“ snažím se být co nejskromnější. Señorita má o všem jasno. Její maminka je nemocná a já jsem naděje že se modlitby dostanou až do Santiaga. Jen abych měl dostatek sil tam dojít a vše v pořádku předal. Proto ať si nechám skromnost stranou a hlavně do sebe dostal co nejvíce staminy, do cíle vede ještě dlouhá cesta.

55. den - Sahagún: 356 kilometrů do Santiaga

V Sahagúnu by měla má pouť poutníka skončit a já bych se měl přeorientovat na turistu. Zde totiž začíná ta pravá komerce. POUTNICKÉ MENU – JEN 10 €; NEJLEVNĚJŠÍ POUTNICKÉ MUŠLE V OKOLÍ; POUTNICKÁ UBYTOVNA – WIFI A MASÁŽ V CENĚ. Podobná hesla zdobí velké billboardy. Tady už to nebude fungovat tak, že za mnou někdo přijde a nabídne mi něco k snědku.

Když jsem kousek za Madridem začínal své Camino (= cestu) do Santiaga, přivítal mne poutník vracející se z tohoto města zpět do své rodné Malagy. Hned na první pohled bylo jasné, že tenhle týpek bere svou pouť vážně. Při pohledu na něj by jeden ani neřekl neoholen, spíš totálně zarostlý. Boty v horším stavu než ty mé. Kolem nohy mu pobíhal pes, pouliční směska, a po boku osel táhl jeho bagáž. Jako z kýčovitého obrázku.

„Jako správný poutník musíš cestovat úplně bez peněz, lidé tě pohostí,“ vysvětloval mi, „ty jsi pro ně totiž také důležitý. Ne každý si může dovolit tuto svatou cestu absolvovat, proto my nosíme do Santiaga jejich modlitby.“

Dost se mi líbila ta filozofie a tak posledních patnáct euro co zbylo v peněžence šlo na místní kostel a já začal své Camino s nulou v kapse. A až do Sahagúnu nebyl žádný problém. Ani jednou jsem se nemusel nikoho ptát na jídlo, na ubytování, lidé za mnou sami vybíhali a nabízeli mi.

Ráno se tedy vydávám zdolat dalších pár kilometrů. Už nejdu sám. Kráčím v davu. A to je mimo sezónu, nechtěl bych vidět, jak to tu vypadá v létě. To už musí člověk jít přímo zástupem. Je mi teskno že se budu připojovat k nim. Turistický ruch mě nějakou dobu živil, ale osobně se cítím moc mlád na to stát se klasickým turistou. A zde všichni jak na školním výletě ráno vstanou, tady se nasnídají, naobědvají, dají si kafe a kolem páté hledají hostel na přespání. Já budu jeden z nich.

Velké množství lidí má ale jednu výhodu. Je to totiž nepřeberná hromada příběhů, které se celý den sdílí. Dozvídám se o poutnících, kteří si přišli něco připomenout, i o těch, kteří přišli zapomenout. Někdo se snaží zbavit svého starého já, jiný ho zase hledá. Lidé jdou aby si odpočinuli, nebo unavili. Co člověk, to story. A já mám tak na konci dne, když všichni zalézají do hostelů, jasno. Každý máme své Camino. To moje je typicky poutnické, bez jediné koruny. Začalo chudě, skončí chudě.

Jediný problém je, že mi nikdo sám od sebe najíst nedá. Musím tak sebrat veškerou kuráž a jít se zeptat.

„Cože? Ty by si chtěl najíst? Zadarmo? Hahaha,“ směje se muž arabského původu, pokuřující si pod přeškrtnutou cigaretou. Vedle stojící gambler si ho nevšímá a dál háže do automatu své peníze. Mě to stačí, doprošovat se nepotřebuji, otáčím se a chystám se odejít.

„Počkej, chico (= chlapče), nebojíš se práce? Pokud ne, shoď batoh, tady máš klíče od pokoje. Než si dáš sprchu, já ti zatím připravím něco k jídlu. Červený víno piješ? Dneska jsi mým hostem, dej si co chceš, pij a jez jak hrdlo ráčí, ale zítra ráno mi tady v baru pomůžeš. Platí?“

„Señore,“ podávám rodilému Marokánci ruku, „právě jste uzavřel dohodu.“

54. den - Tamariz de Campos: 411 kilometrů do Santiaga

„Co by sis dal, poutníku,“ vítá mě hned v první vesnici dívka, která již absolvovala cestu do Santiaga několikrát, „snídaně je základ dne, tak se u mě posaď a já ti něco připravím. Slečna je štěstím bez sebe, že mě může pohostit. Až se mi zdá, že má z jídla, které připravila, větší radost než já. Nikdy bych nevěřil v takovou koncentraci štědrých lidí. Když se s Camillou loučím, dostávám ještě dar na památku. Poutnickou mušli, symbol této cesty.

Pln positivní energie vstříc novému dni. I s pěta dvaceti kily na zádech si to šlapu jako by nic. Pro mne totiž neexistuje únava. Před tím než jsem opustil domov, míval jsem sedavou práci. U počítače. Více jak osm hodin denně. A jelikož se pořád nestíhalo (oukej, já pořád nestíhal), dřepěl jsem u kompu i soboty neděle. Na zádech se mi pomalu rýsoval hrb a mé tělo zakrňovalo ze dne na den. V té době mi Standa (pamatujte si toto jméno!) půjčil pár knih o běhání, které mi totálně vymyly mozek. A já začal běhat. Dát si večer dvacet kilometrů byla taková pěkná příprava před tím než se vyrazilo do baru. Od té doby je ze mě mašina která se neunaví.

Tuto nabytou schopnost teď plně využívám. I když se občas zastavím abych nakochal dostatek výhledu, přečetl další kapitolu v knize (tyto zastávky jsou velmi časté, literatuta kterou sebou táhnu je tak napínavá, že se přemáhám nezhltnout vše na jeden nádech), nebo se nechal pohostit místními, převážně si to prostě šinu dál.

A tak je zase večer. Tady někde by měla být poutnická ubytovna. V baru mi snad řeknou víc.

„Místo na spaní? To už dávno zrušili,“ vysvětluje mi barmanka, podávajíc pivo a něco k snědku, „ale kousek odsud je poutní místo Sahagún, můj manžel tam za chvíli jde, aspoň se tam nebude muset trmácet sám. Posaď se a buď mojim hostem“ (Tahle konverzace vlastně vypadala úplně jinak – Bla bla bla něco ve španělštině bla bla ALBERGUE – tohle slovo znám, znamená ubytování – bla bla NO – to mi také něco říká – bla bla SAHAGÚN, bla bla – ukazuje na židli a podává další jídlo).

Její manžel mě nakonec do Sahagúnu nedovedl. Dovedl jsem ho tam já. Vypadal jako kdyby spořádal celou basu piv, ve skutečnosti toho měl asi víc. Když se tedy ve finále dopotácíme do cílové destinace a já najdu místo kde složit hlavu, potkávám další poutníky, kteří akorát před spaním počítají své ušlé kilometry. Já jich mám padesát pět, více než cyklista vedle mě. A i přes to že se nedokážu unavit, své nohy už necítím. Zato všichni ostatní v místnosti je cítí natolik, že jsem nucen nechat boty za dveřmi.

53. den - Peñaflor de Hornija: 446 kilometrů do Santiaga

Do Santiaga vede několik cest. Ta nejznámější je z Franci, ale dá se tam dojít i z Portugalska či španělské Senilly. Všechny ty možnosti mají svá jména, aby se hned na první pohled (poslech) dalo poznat odkud že to člověk vlastně jde. Camino Francés (Francouzská cesta) začíná v Paříži, Vézely, La Puy, nebo třeba v Aries. Camine del Norte (Severní cesta) vede z Urquery., táhnoucí se přes Kordillery. Vía de la Plata (Cesta přes plošinu Plata), startující v Seville a Camino Portugés (Portugalská cesta) má svůj počátek v Lagosu, Faru a v Taviře. Já si vybral tu méně známou, Camino de Madrid (Madridská cesta) (oprava, ne že já si vybral, cesta si vybrala mne). Vede sice z hlavního města, ale mimo turistickou sezónu na ní nenarazíte na poutníka. Tedy s výjimkou mě.

I proto je těžší sehnat ubytování. Abych vše uvedl na pravou míru – cesta do Santiaga se stala tak turisticky profláklou, že už nejde ubytovávat poutníky kde se dá. Navíc se vše mění i tak trochu v komerční byznys a proto se pro turisty (většina účastníků totiž nepřipomíná poutníky ani z dálky) vytvořili speciální ubytovny. I na mé pouti jich několik je, jen ne tak hustě rozesetých. A když se v jedné z nich nezastavíte včas, může se stát stejně jako mě, že je úplná tma a do příští ubytovací stanice je to více jak deset kilometrů. I kdybych to dal během, dřív než o půlnoci tam nebudu. Co tedy dělat?

V jedné z těch nejmenších vesniček mě zastaví dva domorodci. Ani se nenadám a už mi nabízejí odvoz autem.

„Díky chlapi, ale to nemohu přijmout, tuhle cestu musím absolvovat pěšky,“ odmítám.

„To je pravda, jenže venku spát nemůžeš, v takovýhle zimě... Počkej chvíli,“ jeden z nich někam telefonuje, „tak jsem mluvil se starostou a dneska spíš tady v kostele.“

Dvacet minut později, to už ležím zavrtán ve spacím pytli, přímo pod oltářem, někdo klepe na dveře božího domu. Jeden z vesničanů náhodou zaslechl kde že to jsem ubytován. Proto hned zaúkoloval manželku, aby mi narychlo připravila nějakou večeři...

52. den - Ciguñuela: 462 kilometrů do Santiaga

Patříte-li k mým čtenářům, pak se musíte naučit jména některých mých kamarádů. Jedno z těch nejdůležitějších je Standa. Nejen že s tímhle týpkem mám nejvíce historek a plánů, ale hlavně doufám, že až se jednoho dne vrátím zpět do svého rodného města, nechá mne u sebe bydlet. A právě Standa začal s brainwashingem ohledně cesty do Santiaga. To on se mě snažil naverbovat na společnou výpravu už roky před současným výletem. Jenže Standa je bohužel hlavně snílek a z reality nakonec sešlo. Díky němu ale ňák tak vím, do čeho že se to vlastně pouštím.

Když jsem skoro už dva měsíce zpátky opouštěl domov, vydal jsem se pěšky z Prahy do Berlína. Po mapě nahoru. Podobně jako teď. Proč jen si pořád vybírám ty těžší cíle. Dolů by to bylo snazší, pěkně do tepla na jih, navíc z kopce. Ale raději si nebudu moc stěžovat, mohlo by to být daleko horší.

Čeká mě tedy něco málo přes čtyři sta padesát kilometrů. Babička mi tenkrát vnucovala knížku jednoho jejího známého, který cestu do Santiaga také absolvoval a poté se o to na nějakých sto padesáti stranách podělil. Já mám před sebou půlku, takže tak velkou bichly nesepíšu, ale jednorázovka do vlaku by z toho vzniknout mohla. Vždyť o téhle pouti se říká že v ní člověk najde sebe sama (jak tak o tom přemýšlím, jestli opravdu najdu sebe sama, tak sepíšu celou ságu).

Španělsko není Česká republika a na mnoha místech se dá docela dost slušně zabloudit. Párkrát jsem se chtěl ztratit i v Čechách, člověk ale vždy do několika minut narazí na vesnici, nebo aspoň asfaltku vedoucí k civilizaci. Teď jsem měl možnost zjistit, že ve Španělsku tomu tak není.

Jak už jsem zmínil že o cestě do Santiaga se říká že je o hledání sebe sama, pro mne je zatím o hledání té správné cesty. Vyrazit brzy ráno se ukázalo jako zcela zbytečné, neboť v době kdy se začíná stmívat, já stále bloudím v kruzích. Opravdu ani zdaleka netuším kde bych tak mohl být. Orientace podle hvězd nezabírá – Velký vůz ještě dohromady dám, ale najít Severku v tom nepřeberném množství světélek, to je snad těžší než najít něco v mém pokoji (kdo kdy byl v mém pokoji hned ví, jak silné přirovnání jsem použil).

Nakonec se mi sice podaří dojít do nějaké malé vesničky, ale už tak pozdě, že najít živáčka je nemožné. Rozdělávám tedy stan a silný studený vítr mi dává najevo, že musím dostat veškeré oblečení z krosny na sebe. Jedině tak snad do rána nezmrznu...

51. den - Kam se vydám ve Španělsku

A co teď. Můj plán byl jasný. Uprchnout před zimou na jih, uprchnout předražené Evropě do Maroka. Dokonce jsem si i zčekoval možnosti cestovního pojištění, což normálně nedělám. Byl jsem totiž pevně rozhodnut. Navíc mám v Granadě blízkého kamaráda, který by ke gauči přidal i něco k jídlu (tedy vlastně k pití, jak ho znám). Nedaleko Granady se nachází hippie kolonie, určitě by stála za návštěvu. Ale především, mezi Granadou a Malagou se nachází jedna malá vesnička. Jméno není důležité, sám ho ani neznám. Kdysi jsem měl pletky s jednou krásnou Španělkou. Moc to nedopadlo, odcházel jsem od ní v takovém vzteku, že jsem nakonec nepotvrdil ani její žádost o přátelství na facebooku. Možná je na čase se udobřit.
Jenže Santiago je jaksi na severu, opačný směr než jsem chtěl jít. Co teď?

Vše je to znamení. Kamarád v Granadě by si na mne nenašel čas a já bych na něj tak zanevřel. V hippie kolonii by mne zase natlačili ke konzumaci omamných látek, znám se co bych pak mohl všechno udělat. A děvče žijící mezi Granadou a Malagou by se nechtělo usmířit. Je to jasný zásah osudu, mé nové cesty vedou na sever, do Santiaga...

50. den - Jak jsem se omylem dal na svatou pouť

Věříš v Boha? zeptali se mne pár dní zpět křesťané ve francouzském Nantes. Těžká odpověď. Věřím v karmu a v osud.

Španělsko je na stopování těžká země. Vůbec to tu není místními provozováno, a tak většinou koukají jak z jara, když jeden stojí u silnice. Proto pár kilometrů do Valladolid beru jako úspěch. Co tak říci o tomto historickém městě. Je zde tak milion katedrál, název by se dal přeložit jako země otce a vede tudy tradiční Svatojakubská pouť, známá pod názvem El Camino de Santiago.

Večer se pořádně rozprší a já bloumám ulicemi, promoklý na kost. Najednou postarší muž vyskočí z baru, stojíc přímo přede mnou. Gesty naznačuje ať se schovám dovnitř, neboť na dešti takto stát nemohu. Obědnává mi kávu a na účet podniku dostávám najíst a napít. Co hrdlo ráčí. Místní překvapeni mou přítomností volají své kamarády, kteří nasedají do aut a jedou se na mne podívat. Dostávám nepřeberné množství sendvičů.
Až konečně přijde rozuzlení. Do místnosti vkročil další muž, sotva stojící. Ať se prý rozloučím a následuji ho. Vede mne do malé chatrče, kde dostávám postel a další jídlo. Místní si mne spletli s poutníkem, který se chystá do Santiaga. Podle tradic ho musí pohostit jak nejlépe dovedou.
Když se můj hostitel dozvídá omyl, nenechá se vyvést z míry a nově mne pasuje na dalšího poutníka. Dostávám průkaz, jenž musím odevzdat v Santiagu. A sakra...