Mé první dojmy z Číny jsou dost negativní. Je sice pěkné být jediný běloch v celém několika milionovém městě, ale má to pár mínusů. Nikdo nemluví anglicky, téměř se mi zdá že i slovo Hello je pro ně záhadou. Veškeré nápisy jsou pouze v čínštině, ničemu se prostě nedá rozumět. A hlavně, každý na vás kouká tak nějak podezřívavě, co tu jako děláte a tak. Očnímu kontaktu se snaží vyhnout, když si všimnu že si mě někdo zvědavě prohlíží (což se tak často nestává, většinou se snaží dívat úplně jiným směrem než se nacházím já), usměji se na ně, čímž odvrátím jejich zrak úplně. Na poště mě neobsloužili vůbec, v kadeřnictví zakroutili hlavou jako že ne. Cítím nepřátelskou atmosféru.
Proto je mé rozhodnutí dostat se z Číny pryč jak nejrychleji to půjde. Vezmu si přímý vlak do Pekingu, kde si na ruské ambasádě zařídím vízum a prvním vlakem co pojede si to namířím do Ruska, konkrétně do města Chita, z něj do Irkutsku, pak do Moskvy. A to už jsem vlastně skoro doma.
Mezi Kunmingem a Pekingem leží rychlodráha, kterou vlak zvládne za deset hodin. Bohužel tato varianta je trošičku mimo můj budget, takže volím o mnoho levnější možnost, která sice zabere čtyři krát tolik času, za to mě ale finančně nezruinuje.
Vlaky v Číně, to je opět něco jiného než doposud. Na tak dlouho vzdálenost dostávám lůžko. Celkem osmnácti vagónový vlak je rozdělen do tří tříd. V třetí se pouze sedí. Druhá je již zaplněna řadou postelí, ve třech patrech nad sebou (tu mám já). V první třídě má člověk svoji vlastní kabinku, v ní stoleček, zásuvku a čtyři místa na spaní. Sem tam projede někdo s jídlem, pitím či vozíkem plným sladkostí. Ceny jsou podobné jako v běžném čínském obchodě.
Na konci každého vagónu je místo vyhrazené pro kuřáky. Číňané totiž kouří všude a pořád. Sem tam se stane že si i někdo zapálí mimo vyhrazený prostor, zvláště ti opilejší jedinci. Mnoho pasažéru si totiž zkracuje cestu levným alkoholem.
A jak byly mé první dojmy ohledně obyvatel negativní, čtyřiceti hodinová cesta vlakem je dost napravila. Když totiž člověk stráví tak dlouho dobu s určitou skupinou, logicky s nima naváže jakési zvláštní pouto. Dostat se k někomu blíž je tedy dost obtížné, ale jakmile už s vámi prohodí pár slov, jste jeho friend. Dělí se o jídlo, neustále nabízí cigarety, snaží se vás pozvat k sobě domů. "Pojeď ke mně, je to kousíček od Pekingu, jen tři sta kilometrů," říká mi překladač z telefonu jednoho z cestujících, "dáme si spolu čaj, přespíš u mě a do hlavního města můžeš až druhý den." Odmítnutí hostitele vždy zklame, záplatou je mu aspoň společná selfie a výměna kontaktů.
Díky tomu že je pořád s kým diskutovat (i když jen přes překladač v telefonu) a díky úžasné scenerii za oknem, ubíhá cesta opravdu rychle. Kolem se střídají obrovské hory, nekonečná pole, obří průmyslová města s monstrózními sídlišti. Až nakonec přichází Peking, moje cílová stanice. Setmělo se, prší a já se nechávám unášet davem směrem na stanici metra.
Proto je mé rozhodnutí dostat se z Číny pryč jak nejrychleji to půjde. Vezmu si přímý vlak do Pekingu, kde si na ruské ambasádě zařídím vízum a prvním vlakem co pojede si to namířím do Ruska, konkrétně do města Chita, z něj do Irkutsku, pak do Moskvy. A to už jsem vlastně skoro doma.
Mezi Kunmingem a Pekingem leží rychlodráha, kterou vlak zvládne za deset hodin. Bohužel tato varianta je trošičku mimo můj budget, takže volím o mnoho levnější možnost, která sice zabere čtyři krát tolik času, za to mě ale finančně nezruinuje.
Vlaky v Číně, to je opět něco jiného než doposud. Na tak dlouho vzdálenost dostávám lůžko. Celkem osmnácti vagónový vlak je rozdělen do tří tříd. V třetí se pouze sedí. Druhá je již zaplněna řadou postelí, ve třech patrech nad sebou (tu mám já). V první třídě má člověk svoji vlastní kabinku, v ní stoleček, zásuvku a čtyři místa na spaní. Sem tam projede někdo s jídlem, pitím či vozíkem plným sladkostí. Ceny jsou podobné jako v běžném čínském obchodě.
Na konci každého vagónu je místo vyhrazené pro kuřáky. Číňané totiž kouří všude a pořád. Sem tam se stane že si i někdo zapálí mimo vyhrazený prostor, zvláště ti opilejší jedinci. Mnoho pasažéru si totiž zkracuje cestu levným alkoholem.
A jak byly mé první dojmy ohledně obyvatel negativní, čtyřiceti hodinová cesta vlakem je dost napravila. Když totiž člověk stráví tak dlouho dobu s určitou skupinou, logicky s nima naváže jakési zvláštní pouto. Dostat se k někomu blíž je tedy dost obtížné, ale jakmile už s vámi prohodí pár slov, jste jeho friend. Dělí se o jídlo, neustále nabízí cigarety, snaží se vás pozvat k sobě domů. "Pojeď ke mně, je to kousíček od Pekingu, jen tři sta kilometrů," říká mi překladač z telefonu jednoho z cestujících, "dáme si spolu čaj, přespíš u mě a do hlavního města můžeš až druhý den." Odmítnutí hostitele vždy zklame, záplatou je mu aspoň společná selfie a výměna kontaktů.
Žádné komentáře:
Okomentovat