Snídaně v trávě, přes oběd na piknik a večeři při svíčkách. A prosím každý den.
Jenže všeho se člověk jednou přejí a jen co skončí to prvotní nadšení, začíná si všímat těch chybiček, které předtím přehlížel. Tak třeba co konkrétně mi vadí na snídani v trávě. Za prvé ta tráva. Po ránu bývá plná rosy, to v těch lepších případech. V těch horších se na vašem zadku obtiskne něco, co bývalo v zadku něčeho jiného. Vybírat mezi světovým mírem a společností, kde všichni poctivě uklízí za svým psem, nerozmýšlím se ani minutu a sám jdu pejskařům rozdávat jednorázové pytlíky. Jo, a dalším problémem na snídani bývá ta snídaně. Kde jen vzít po ránu něco k jídlu, vždyť zbytek se dojedl včera.
Ani můj dnešní piknik nedopadl nejlépe. Bez piknikového koše to totiž ani pořádně piknik není a nahrazovat deku karimatkou? Chyběla mi dlouhá francouzská bageta, sendviče, dokonce i lahev vína (víno totiž zásadně nepiju. Ne že by mi nechutnalo, jen ho bez otvíráku na rozdíl od piva neotevřu). Méďa Béďa by se ani neobtěžoval ty mé dva brambory a zvětralý ležák ukrást.
Aspoň že ta večeře pořád za něco stojí. Když po celodením pochodu schodím krosnu ze zad, únavou už bodání hmyzu ani nevnímám, pro špatné osvětlení mě ani neznepokojuje ten slymák, co se hřeje společně s polévkou v ešusu, a kdyby mi náhodou mělo vadit že stan je postaven z kopce, napůl v potoce a napůl v mraveništi, dám si ještě pár loků nově koupené pálenky a rázem mi to bude zase buřt. Ale ráno, ráno to všechno začne nanovo...
Žádné komentáře:
Okomentovat