49. den - Jak se najíst v Palencii

Matka Andréi se stále nestará. Navrhuji proto, aby Allan poslal článek prstu. To by mělo vyvolat nějakou reakci.

"Dobrej nápad," odpoví, "ale přeci nebudu řezat svému vlastnímu synovi části těla. Ale ty máš takové jemné ruce, neobětoval bys kousek?"

Chápu, je na čase se rozloučit, i když jsou mé pazoury nemotorné a tatínek mi vždy říkal že se musím živit hlavou jinak pojdu hlady, mám veškeré své končetiny rád.

Nechávám se vyhodit v Palencii, město s osmdesáti tisíci obyvateli a třiceti metrovou sochou Ježíše Krista. Tady začalo španělské školství, první univerzita v zemi byla právě zde.

Batoh na záda a vydávám se na tůru. K večeru totálně unaven, mířím k supermarketu. Ne. Dneska ne. Prostě nechci strávit přes dvacet minut vybíráním jídla, počítáním nutričních hodnot abych měl dostatek energie a zároveň utratil co nejméně. Chci se najíst pořádně.

Popelnice bohatých, to je jídelníček chudých. Hrabat se v odpadcích nebudu, já na to jdu jinak. Zamířím si to do nejlepší restaurace v okolí. Vše ve dřevě, číšníci jako z obrázku. Cena jedné porce se pohybuje kolem mého týdenního rozpočtu. Proto jdu přímo do kuchyně.

"Dobrý večer, ještě před tím než zavřete, není tu něco pro mě, co byste jinak vyhodili?" ptám se kuchaře, dle vzhledu imigrant, "nejsem žebrák, mám nějaký peníze, ale jídlo u vás si dovolit nemůžu. Proto mi dejte to co přijde na zmar."

Popravdě jsem vůbec netušil co se teď může stát, jak na to zareagují. K mému úžasu se ten chlapík s bílou čepicí jal nandavat na talíř.

"Hej, já nevím jestli jste rozuměli, já za to nechci platit," to co dostávám jsou ty nejvybranější speciality. Sýr jehož cena se pohybuje v dvouciferných částkách (mluvíme v eurech, samozřejmě). Maso jenž jsem ochutnal když můj tatík promoval a chtěl to pořádně oslavit. "Vždyť tohle musí mít cenu aspoň tak dvaceti euro, ne?"

"Pěta třicet," opravuje mne štědrý hostitel, "ty pracháči si to stejně neumí tak vychutnat jako ty. Radši obsloužím kluka s krosnou, který se ke mne chová jako k sobě rovnému, než snoba pro kterého jsem jen póvl..."

48. den - Všechno, co jste kdy chtěli vědět o Allanovi (ale báli jste se zeptat)

"Co je to za únos, když se ani jeho vlastní matka nezajímá?" zlobí se Allan hned po ránu, "budu jí asi muset zavolat a začít si klást požadavky." Prní hodinu byly veškeré hovory neúspěšné, nikdo telefon nezvedal. Takhle to ve filmech nechodí.
I přes to že je můj šofér rodilý Francouz s čistě evropskými kořeny, konvertoval již před mnoha lety k islámu. Prý je to budoucnost - evoluce, která musí přijít. Nejdříve vše bylo ovládáno židy, poté křesťany a teď je pomalu vytlačují muslimé. Je to nevyhnutelné.
Konečně nějaká odezva, Adrého maminka se odhodlala ozvat se zpět. Ani netuší že její syn se stal obětí předem plánovaného, přesto tak spontáního únosu. "Jestli chceš ještě někdy svého potomka vidět, musíš si pro něj přiject," začíná Allan se seznamem, co musí jeho přítelkyně udělat, "jo, a pošly mi dvě stě padesát euro, na benzín, abych mohl pokračovat dál. Že nemáš? A kolik bys mohla?"
Bez peněz a bez paliva. Vydáváme se do nejbližší vesnice obstarat nějaké money. Allan vytáhl svou sbírku šperků, starou bižuterii, a namířil si to přímo do centra dění. Jeho šestiletý syn po boku, já zvědavě přihlížím.
"Dobrý den, mluvíte francouzsky? Ne? Anglicky? Jenom španělsky? A sakra!" kšefty nejdou tak, jak si představoval. Místní mu totiž vůbec nerozumí.
"Jo, trochu anglicky umim, ale nic od tebe nekoupim, sám jsem prodavač šperků, když se podíváš kolem," informuje ho obtloustlý muž u stánku. Že nic nekoupí? To ještě neslyšel Allanovu výřečnost. Nakonec se totiž podaří nastřádat dostatek peněz na pohoné hmoty. Prodavač šperků totiž nakonec koupil téměř veškeré Allanovi šperky...

47. den - Helloweenský únos

Po třetí v životě co se chystám do Španělska. A po třetí v životě to nedopadne podle plánů.

Úplně poprvé jsme se vydali v partě. Autobusem. Ještě před Rozvadovem byl každý z nás tak namol, že nás řidič málem vyhodil. Není divu. Kamarád vše poblil, další parťák se snažil osvěžit tím že lezl na střechu, prostě katastrofa.
Další pokus byl stopem. Vezl nás černoch jménem Rocco, z Angoly. U Barcelony nás zastavila policie a zjistilo se, že Rocco je ilegálním přistěhovalcem. Jeho zatkli a nás nechali trčet na odstavném parkovišti.
Do třetice všeho dobrého a zlého. Ze Saintes budu pokračovat po okrskách. Po nějaké té čekací době zastavuje přeplněný karavan, starší muž Allan s šestiletým synem Andréou. Vezmou mě s sebou. Kam až chci. Jedou totiž do Maroka.
Kde je ten háček? V Allanově příběhu. Tomuhle rodilému francouzovi je kolem padesáti let. Stejně jako jeho přítelkyně, matka malého Andréi, i on je umělec. S dívkou s kterou by měl tvořit rodinu se ale nepohodl ohledně životních fylozofií stejně tak jako ohledně výchovy potomka a jelikož jejich argument byl tak neřešitelný že ani soud si s ním nevěděl rady, Allan prostě malého kluka naložil do karavanu a rozhodl se s ním odject z Evropy.

Jasný, tohle je scénář z nějakého béčkového filmu, který jsem zahlédl na benzínce. Kéž by. Krutá realita všedního života. S Allanem a Andréou trávím celý den. Staré Iveco jenž ze sebe nevymáčkne více jak šedesátku nás pomalu přibližuje ke španělským hranicím. Kolem půlnoci už táboříme v Pyrenejích, hned u Atlantického oceánu. Každou chvíli čekám, kdy se někde vyřítí policejní komando, které nás všechny sejme...

P. S.
Informace pro policii: Mám zapsanou poznávací značku a popis pachatele, budu svědčit, jsem v tom nevinně, při zatýkání se prosím vyhněte brutalitě.

46. den - Saintes, kritický den

Třetí den je kritický, říkají ti, jenž nezažili ten šesta čtyřicátý.
Ráno v La Rochelle proběhlo skvěle. Probuzení na pláži, koupačka v moři a žádné pletky s policií. Odvoz mi staví ani ne po pěti minutách. A druhá štace také není tak špatná. Sice už musím počkat cirka čtvrt hodinku, za to mi ale vezme kráska v nejlepších letech, parádní bavorák k tomu.
Nájezd na dálnici u Saintes, to je to místo kde se všechno podělalo. Trávím zde celý den. Abych upoutal pozornost řidičů, tančím, žongluji a dělám stojky. Marně. Nikdo mě nechce vzít. Čekačka až do večera, kdy to vzdávám. Jdu do Saintes na vlak.
V momentě kdy moje noha vkročila na peron, ozývá se píšťalka pana průvodčího a vlak si to beze mne fičí v dál. Ani nemusím dodávat, že dnes samozřejmě poslední. V Saintes v tuto dobu už vše zavřeno. Není kam se uchýlit. Po takovém dni se nechám trochu rozmazlit a jdu vyhledat kemp, jenž je asi hodinu chůze od centra. Věřili byste tomu, že od včera je zavřený?

45. den - Punkové ráno v Nantes

"Tak co, já ti říkal že znám perfektní místo kde se vyspat," povídá mi ráno Stanislav, zatímco ho očuchává pes na vycházce. Pod perfektním místem kde se vyspat si představím kde co, ale park kde už od šesti od rána straší pejskaři, to teda vůbec. Navíc jsem celou noc klepal takovou kosu, že moje zkušenost se rozhodně kvalitním spánkem nazvat nedá. Ale co, jednou jsem se dal dohromady s pankáčema, pěti hvězdičkový hotel nemůžu očekávat.
"Hele, proč ty vlastně nezažádáš o podporu, vždyť Francie je asi nejvíc socialistický stát v Evropě, tady nikoho chudým nenechají," zajímá mne proč si někdo vybral takový způsob života.
"Víš, já mam francouzskej pas, polský méno a cikánskou krev. Mě nemůžeš jen tak zavřít mezi čtyři stěny v ňákym paneláku, já potřebuji cítit svobodu. Proč ty se touláš Evropou, s prázdnou kapsou?"

Nantes je asi nejhezčí město které jsem doposud navštívil. Historie na mne dýchá na každém rohu, v minulosti významné přístaviště řeky Loiry dává všemu ten správný ráz. Centrum je poseté milionem kavárniček, barů a dalších míst, kde se dá trávit čas. Nejraději bych navštívil všechny, pak by mne ale museli odvést rovnou do márnice, předávkování kofeinem. A co mě těší nejvíce, nenašel jsem jediný McDonald, žádná zmínka o Starbucku, chybí reklamy na Subway. Prostě parádička - takhle má vypadat to správné centrum. I proto se zdržím celý den a až na večer se jede dál.

Ani ne po minutě zastavuje sexy učitelka francouzštiny. Jede do la Rochelle, město, jenž prý nesmím při své potulce vynechat. Což o to, samozřejmě že tam mířím taky, už jen kvůli mé řidičce. Navíc přímořská lokalita mi nabízí krásné místo na spaní. Kdybych si totiž mohl vybrat mezi hotelem a pláží, neváhám ani vteřinku a už si ustýlám na písku. Ten pocit když nad vámi září měsíc spolu s nespočtem hvězd, šumění vln ukolébává, prostě k nezaplacení. A zatímco Ivan Hlas má ve vlasech vítr, já tam mám písek...

44. den - Homeless v Biskajském zálivu

Včera jsem se potřeboval dostat z Rennes. Jedu na jih, ale když mi řidič nabídl sto padesát kilometrů vzdálené městečko Lorient,  nacházející se na jiné světové straně než mám v plánu, neváhám a přikyvuji. Hlavně se někam pohnout.
Co říci o Lorient. Vzdálené 1 600 kilometrů od Českých Budějovic, bývalý pirátský přístav, za druhé světové války ponorková základna německého Kriegsmarine. To znamená jen jediné, že včerejší noc musela být na pláži. Jenže jak nějakou pláž najít, když je vše vybetonované a přizpůsobené spíše pro lodě než pro ospalé turisty? Radu mi poskytl až pracovník Červeného kříže, který přidal i kávu a nějaký ten sendvič, dneska má totiž službu a rozdává jídlo bezdomovcům. Pěkně jsem se zaškatulkoval.
Druhý den v Nantes. Již jsem se naučil že koncové -ES se nikdy nevyslovuje a tak je lehčí udat řidičovi cílovou destinaci. Kdo mi dá najíst dneska? Spíše řečnickou otázku zodpoví místní křesťanská komunita, která trvá na tom, že se prostě musím připojit k jejich tradičnímu úternímu mítingu. Večeře samozřejmostí.
Opravdu netuším co je na mě tak bezdomoveckého. O nějakou tu hygienu se starám, sem tam si vyměním prádlo a denně vypotřebuji půl deodorantu aby si nikdo nemohl stěžovat na můj pach. A přeci jen co opouštím kostel, ujímá se mě partička pankáčů.
"Hele, pití na veřejnosti je tady ve Francii zakázaný, ne?" stejně mě vůdce bandy Stanislav vůbec neposlouchá a s pivkem v ruce jde vysvětlovat strážníkům, proč v jednu hodinu ráno připomíná jeho muzika spíše náhodný souzvuk hlasitých výkřiků, než hudbu. Doufám že když tihle pohodáři mluvili o skvělém místě kde se dneska vyspíme, nemysleli tím vězení...

Snídaně šampionů

Bretaňská vlajka

Lorient

Lorient - České Budějovice => 1 600 kilometrů

43. den - Můj anděl strážný

Na čase se rozloučit. Po týdnu života v Rennes jsem si na místní tolik zvykl, že mi budou chybět. Opravdu bych tu nejraději zůstal. Lamy by byl štěstím bez sebe mít spolubydlícího. Jenže s Lauriane bylo dohodnuto že se dnes vyráží na jih.
"Hele, nechceš se ještě zdržet?" ptá se mě parťačka-stopařka, "víš, v pátek tu bude velkej koncert. A jestli už máš plný zuby svýho spolubydlícího, můžeš zůstat u mě."
Lauriane mi dala vážně těžký výběr.

Po chvíli váhání jsem přikývl a vyměnil Lamyho za Lauriane. Veškerý můj život se vejde do jedné krosny, takže stěhování zas až tak těžké nebylo. Abych pravdu řekl, to děvče se mi líbilo od samého začátku. Můj dojem že naše sympatie jsou vzájemné se brzy potvrdil.
Lauriane ke mně nebyla až tak upřímná. Nezůstala jen do pátku, do Španělska můžeme příští rok, ne? Na zimu mi pomůže najít nějakou práci, zde v Rennes, abych se mohl aspoň symbolicky podílet na nájmu a našem společeném životě.
"Super, teď když máš džob, měl bys na sobě začít i trochu pracovat," povídá jednoho rána, "tvůj šatník potřeboval trochu roztřídit, neboj, už je o to postaráno." Lauriane neměla ráda mou sýrovou košili už od začátku (sýrová proto že byla plná děr, pokrytá ušlechtilou plísní). Já k ní měl ale velmi pevné pouto, to právě v ní jsem chtěl být jednou pochován a společně hnít na věčnosti. Teď se válí někde na smetišti, minutu ticha za ní.
...
Moje kariéra básníka a cestovatele nějak nedopadla. Už si nepamatuji kdy jsem opustil pracoviště před pátou. Pozice která byla tou nejvíce opovrhovanou na mém osobním listě nyní platí tu pitomou hypotéku. Ale jeden úředník se v tom evropském byrokratickém systému vždycky ztratí. Jo, málem bych zapomněl, s Lamym už se nestýkáme, prej to není ten správný kamarád, má na mě špatný vliv, aspoň tak to říká Lauriane.
Občas po večerech mi vyčítá, že už nejsem ten kluk do kterého se zamilovala. No neříkej, vážně? Nebylas to ty kdo mě dostal sem? Jenže argumentovat nemá cenu, to už dávno vím. Z tohodle kruhu už se asi nikdy nedostanu.
A v tom se mi zjevil anděl strážný a nabídl mi druhou šanci...

"Hele, nechceš se ještě zdržet?" ptá se mě parťačka-stopařka, "víš, v pátek tu bude velkej koncert. A jestli už máš plný zuby svýho spolubydlícího, můžeš zůstat u mě."
"Sorry, měj se pěkně, Lauriane, já vyrážím dál..."