Jak jsem začal poslouchat nový hudební styl

Když se rodí nějaký nový styl, je velmi obtížné sledovat začátky. To je samá influence z jazzu, z undergroundu, z amerických beatníků, prostě všechno co může daný směr nějak ovlivnit se započítá do výčtu aby nikdo neměl tušení, jak se vše vlastně zrodilo.

K tomu aby vznikl třeba takový rock’n’roll muselo nastat tolik náhod dohromady, že je vlastně zázrak že se tato muzika chytla. Marty McFly cestoval do minulosti dát dohromady své rodiče a přitom náhodou potkal Chucka Berryho. To nevymyslíš. O dubstepu se zase povídá, že vznikl při nehodě, když si jeden DJ fénoval vlasy ve vaně a fén mu u toho spadl do vody.

Ale jak vytvořit hudební styl v dnešní době? Vždyť už všechno existuje. Hipsteři se stále snaží udržet na té nejvíc profanované vlně, ale všichni tak ňák tuší, že je musí brzo něco vystřídat. Vždyť nepřinesli nic nového. Ta jejich elektro popíková výtahová muzika se nedá pořádně poslouchat, jejich neupravený vzhled který každé ráno upravují hodiny před zrcadlem je moc přemódnělí a jejich názory jsou jen recyklací toho co už všichni slyšeli stokrát.

Naštěstí naše banda potkala Viktora. Kluka, který je tak trochu anarchista, trochu zen. Něco punku, něco hippie. Špetku recidivista a špetku romantik se smyslem pro spravedlnost. Prostě Viktor. A tenhle vykuk, když jsem ho střetl poprvé, mi představil Honzův song od Honzy Vyčítala. Má ho rád. Proto mi ho pustil padesátkrát za sebou (nepřeháním). A když časem dostal chuť poslechnout si i Karla Gotta, aby nenarušil Honzíkovu flow, pustil tyto dvě písničky přes sebe. Netrvalo dlouho a z reproduktorů se ozývalo country, Ces’t la vie a Johnny Cash dohromady. Časem se DJ Viktor dostal do takové rauše, že jelo pět tracků najednou.

Tenhle kluk už začíná mít slušnou základnu fanoušků. Včera představoval svoje performance poprvé veřejně v Plzni v jednom klubu. Když odešel, ujali se lokální dýdžejové a fans napodobovat jeho styl a párty v tomhle duchu jela do rána. Nebude trvat dlouho a funny music se hraje ve více klubech. Je to jen otázka času, než se tahle antimainstreamová móda dostane až do plzeňské Papírny. Víte co to znamená? Že už to lidi poslouchají. A jakmile si jedou v nějakém zapadlém městě něco nového, chce to poslouchat celý svět.

Takže se připravte na multilistening, kdy už se neposlouchá jen jedna písnička, ale rovnou pět songů, pěkně všechny pořádně přes sebe. Začněte umírat touhou…

Jak jsem se nechal ostříhat

Dospělost dohání člověka k těžkým životním rozhodnutím. Třeba kterého kadeřníka si zvolit. Jako dítě jsem tyto problémy nikdy nemíval. Maminka mi prostě nasadila na hlavu hrnec a vše co trčelo kolem, sestříhala. Jó, to byly časy. Za studií již tento typ účesu nefrčel (ono to vlastně nefrčelo nikdy, jen mi to tenkrát bylo buřt), tak jsem začal chodit k opravdovým kadeřníkům. Tedy vlastně, jak se to vezme. Tenkrát jsem ještě neměl žádný prachy, moje vlasy tak řešily holky, co byly zrovna v učení. Za pár kaček vytvořily na hlavě něco, co rozhodně nikdo v okolí neměl.

Jenže teď už jsem prý velký a musím se o sebe pořádně starat. Aspoň to mi říká babička i maminka. Na řadu muselo přijít něco nového. A abych zůstal in, začal jsem využívat nejrůznější Barber Shopy. Člověk se tam musí objednat měsíc dopředu, vyplázne za to víc než ženský co si nechávají načesávat kadeře a jako bonus získá první hipsterskou módu. Břitvou vyholená pěšinka, parádnicky zastřižené vousy, pach kolínské. Zaručeně takových lidí znáte tucty. Takhle by to nešlo. Další varianta přišla v podobě nákupáků a těhle moderních fast salónů. Mladá holka se na vás usmívá, umyje vám hlavu, sice si za to řekne docela rozumnou cenu, vy jí ale stejně vypláznete milion, protože už jste do ní zamilovaní.

Takže co jiného? Můžu přeci přesvědčit své přátele, aby mě ostříhali. Vždyť jsou všichni kreativci a když zvládnou svojí práci, tak kurz holičství musí být brnkačka. Jenže sehnat je, to není jen tak. Jeden má nůžky, druhý strojek, třetí stříhá a čtvrtý to kritizuje. Tolik lidí jen tak k sobě nedostanu. Leda že bych je pozval do hospody, to by přijít mohli. A tak se scházíme až na úplném konci vesmíru, před hospodou, uprostřed ulice, s pivkem v ruce a s holičkou, co má v jedné ruce cígo a v druhé nůžky. Show může začít. Stejně jsem chtěl vždycky mít na hlavě číro…