Litva: Zážitky z hostelu

Na světě existuje mnoho zajímavých povolání,  z kterých si člověk odnese mnoho veselých historek. A jedním z nich je práce v hostelu. Nejrůznější lidé z nejrůznějších koutů světa na jednom místě. Po vzoru Facebookovských přiznání a odposlechů jsem se rozhodl uveřejnit ty nejbizardnější story. Tady jsou (vše je stoprocentně autentické):

"Všichni si myslí, že největším snem ženy je najít si ideálního muže a mít šťastnou a spokojenou rodinu. Omyl. Snem každé ženy je sníst neomezené množství čokolády bez toho, aniž by vůbec přibrala."

Hoka z Filipín volá své kamarádce:
"Ahoj, já jsem teď v Kaunasu ... To je v Litvě ... To je v Evropě."


Po jedné bláznivé noci se ocitne Holanďan na policejní stanici:
Policista: "Kde jste tady v Kaunasu ubytován?"
Holanďan: "R Hostel."
Policista: "Můžete prosím pomalu vyhláskovat jméno toho hostelu?"


Sedím na recepci a bavím se s jednou Australankou:
Já: "Takže ty cestuješ kolem světa? To ti v práci dali tak dlouhou dovolenou?"
Australanka: "Ne, já jsem sekla se svojí prací. Nesnášela jsem jí."
Já: "Aha, a cos dělala?"
Australanka: "Recepční."


Litevský pár se ubytovává přes noc:
Já: "Odkuď jste?"
Litevčan: "Z Kaunasu."
Já: "Co tedy děláte tady u mě?"
Litevčan: "Její manžel je doma."


Egypťan mi vysvětluje jeho životní story:
"Tak jsem si v Lotyšsku otevřel obchod s Marihuanou, ale musel jsem ho zavřít. Nevěděl jsem, že je to tam nelegální."


Tři chlapi ze Saudské Arábie:
"My bysme si chtěli na dnešní večer koupit nějaký ženský. Jo, a já jsem ženatej, takže já chci dvě."


Kluk ze Sýrie:
"Nejvíc se mi na tamních holkách líbí, jak jsou celé úplně bílé. Včera jsem dokonce jedné dal pusu. Bylo to jako líbat sníh."


Když se chystám vykopnout ožralu:
Ožrala: "Hele, a kdy přijedou ty holky?"
Já: "Cože? Žádný holky dneska nepřijedou!"
Ožrala: "Tak mi sem aspoň pošli tu pěknou recepční."


Německý mladík:
Já: "A co tě vlastně přivádí do Litvy?"
Němec: "Mno, v Německu je na mě vypsán zatykač."


Neočekávaná skupika Španělů:
Já: "Sorry že jste museli čekat, ale nikdo nebyl hlášen, tak jsem si odskočil na pivo."
Španěl: "Na dveřích je napsáno, že jsi ve vedlejší budově..."
Já: "Ve skutečnosti vedle nás je hospoda."


P. S.
Trochu mimo téma. Ještě stále jsem zklamán z letošní Eurovision (ano, pořád jí sleduji, pomáhá mi to zůstat stále v teenage věku), tak pro připomenutí lepších časů přidávám video, jak si vedli litevci na této soutěži před sedmi lety

Litva: Eglė a její manžel

Kdysi dávno, hodně hodně dávno, lidé v Litvě chovali jako domácí mazlíčky hady. Vlastně ne hady, pokaždé jsem opraven, pěstovali si užovky. Bylo to velmi praktické. Kromě trocha mlíka, které užovce dáte, také žere myši, které si sama uloví. Z toho nám vyplývá, že byla velmi užitečná. Proč však neměli místo užovky raději kočku, kterou by se nemuseli štítit pohladit, to mi nejde na rozum. Litevci jsou zvláštní, jen se podívejte na jejich reklamu propagující minerální vodu:

A dnešní příběh, který bych rád vypustil do světa, je o jedné litevce, která se provdala za hada, tedy pardon, za užovku. Nejedná se o žádnou z mojích kamarádek, je to prastarý příběh, taková legeda:

Bylo nebylo, kdesi v Litvě, jednoho slunného dne se tři sestry koupaly v Baltském moři. Kolem nikdo nebyl a tak nechaly plavky doma a plavaly si totálně nahé. Avšak na břehu jedna z nich zjistila, že se v jejích šatech nachází užovka. A aby toho nebylo málo, promluvila na ní lidským hlasem: "Jestli chceš svůj oděv zpět, musíš si mne vzít."

Byla to Eglė, jenž nalezla mluvící plaz. A musela být velmi stydlivá, protože místo toho aby domů odešla tak, jak jí pán Bůh stvořil, raději přislíbila sama sebe, jen aby se mohla zahalit. Samozřejmě že když zvíře umí mluvit, bude mít i nejspíš nějakou paměť, a tak netrvalo dlouho a tento živočich (ukázalo se že je to užovčí král) si připochodoval pro nevěstu s celou armádou svého druhu.

Slib je slib a tak se Eglė i přes ne příliš velké nadšení svých rodičů, vypravila do moře na svatbu. Užovka a Eglė si řekli své ANO a žili spolu šťastně v podmořském světě. Jelikož užovkář nebyl jen tak obyčejné zvíře, je celkem srozumitelné, že ovládal i nějaká kouzla. Mimo jiné se uměl proměnit i v šarmantního junáka - tohle Eglė ocenila hlavně v posteli. Jako manželé totiž spolu sdíleli i lože. Eglė byla spokojená, měla čtyři děti a docela pěkný život. Jen se jí tu a tam zastesklo po domově. Své potomky pojmenovala podle stromů, ty jí totiž chyběli nejvíc.

Jednoho dne se ale přece rozhodla navštívit své rodiče a pochlubit se jim se svým životem. Její manžel nebyl zas až tak proti, ale jak už to tak v podobých příbězích bývá, dal jí nejprve vyplnit tři obtížné úkoly, které samozřejmě jakýmsi záhadným způsobem Eglė pokořila. Její výlet byl tedy na spadnutí.

"Poslouchej," začal užovčí král svou řeč, "protože teď jdeš na svět, musím ti zase proměnit dýchání. Takže až se rozhodneš vrátit zpět, musíš mě nejdřív prvně přivolat. Přijdeš k moři a zvoláš Žilvine, drahý Žilvine, tak se totiž jmenuji, jsi-li živ, zjev se jako mléčná pěna. Jsi-li mrtev, zjev se jako krvavá pěna."

Eglė si tuto prapodivnou říkanku zapamatovala a se svými dětmi se vypravila představit jim jejich babičku a dědečka. Doma je všichni uvítali s nadšením. Nápad, že by se ale vrátili zpět do moře, se nikomu nezamlouval. Ale Eglė už tam byla zabydlená, svého manžela měla ráda a navíc - co by dělala tady na zemi? Se čtyřmi dětmi by si stěží našla někoho nového. Všichni rodiče ví nejlépe, co je pro jejich děti nejlepší, a tak skrz své vnuky zkoušeli vymámit zaříkadlo, kterým by našla užovkáře. Tři kluci dokázali výslechu odolat, ale nejmladší, holčička, vše prozradila. A tak se Eglini rodiče dozvěděli jak jejího manžela z moře vylákat, vylákali ho a zabili.

Když se to nebohá Eglė dozvěděla, nenapadlo jí nic lepšího, než sebe a své děti proměnit ve stromy.

Tím celý příběh končí. Možná se může zdát trochu stupidní, ale nezapomínejme, že se jedná o folklor. A příště, příště Vám převyprávím ještě bizarnější story...

Litva: Jak jsem málem přišel o zuby

Ahoj,
mám rád svůj život cizince. Lidé jsou ke mně přátelštější, ohleduplnější a hlavně, zajímají se o mně. Takže pokaždé když někam přijdu a promluvím, hned se kolem seběhne skupinka, která se vyptává odkud jsem, co tu dělám a tak. Vše si to samozřejmě řádně užívám.
Úplně nejlepší je to v klubech, protože přesto že nejsem žádný krasavec, holky na mne stojí frontu, abych si zaflirtoval právě s nimy. Týdně přijímám od krásek z klubu několik žádostí o přátelství na té profláklé sociální síti. Na Facebooku jsem si tak založil složku, kterou jsem pojmenoval "Holky z barů".
K mým úplně nejoblíbenějším podnikům patří Džem' Pub. Aspoň tedy do nedávna patřil. Místní krásky jsou povětšinou studentky, které prahnou po cizincích, barmanka je extrémně sexy a navíc je půlka klubu situována na střeše pětipatrové budovy. Prostě paráda. Jedinou vadou na kráse jsem vždy viděl ve vyhazovačích, security guys, nebo jakkoliv se nechají volat. Hned při vstupu chtějí vidět nějaký průkaz. Odmítám ukázat svoji občanku i policistům, natož pak někomu, kdo se tváří jako ředitel zeměkoule (ano, uznávám, mám problémy přijímat autority). Ale nedá se svítit, vždy se podřídím. Pro možnost vstoupit vůbec nezáleží na Vašem věku, jelikož tyto (ne)vycvičené opice stejně neumějí počítat ani číst. Nejhorší část přichází poté, co se prokážete. Začíná totiž těžká osahávačka, při které dobře udělaný sekuriťák nevynechá jedinou část vašeho těla. To asi pro případ, že byste měli v kapse schovanou brokovnici.
Moje neschopnost se přizpůsobit mi vždycky přichystá spousty komplikací. Ale jak už jsem se zmínil, Džem' Pub je skvělé místo a proto sem i přes tento drobný nedostatek chodím (chodíval) vesele dál.
Bylo úterý, zde v Litvě noc, která patří studentům (narozdíl od naší české středy). Já jako obvykle ve svém druhém domově laškoval s barmankou. Když v tom jsem si všiml, že můj nejoblíbenější hlídač dveří právě flirtuje s Miss Drunk dnešního večera. Aspoň jsem tak usuzoval. Těžko poznat z výrazu tohoto druhu lidí. I když se smějí, jejich obličej vypadá furt zamračeně. Snažím se být občas užitečným, a tak jsem se vypravil, se sklenkou v ruce, dívku zachránit. I když jsem o ní neměl nejmenší zájem, v žádném případě jsem jí nechtěl nechat napospas té gorile. Sebevědomým a ladným krokem Jamese Bonda jsem ke slečně přistoupil, ladně uchopil její něžnou ruku a začal věštit její budoucnost: "Potkáš vysokého, tmavého cizince" (btw - jsem vysoký, tmavý a cizinec), "A tenhle týpek rozhodně není vysoký, tmavý a už vůbec ne cizinec. Zajdeme na drink?"
Bez jediného rozloučení se svým bývalým nápadníkem se dívka doslova otočila na podpadku a odešla se mnou na bar. Jak moc byl vrátný naštvaný, těžko říct, jeho xicht se vůbec nezměnil. Pro dnešní večer náš boj skončil mou výhrou, vše totiž pokračovalo ještě mnohem později.
Pár dní jsem si dal oraz, ale v pátek mě zase chytla slina a já vyrazil podráždit toho malého, ale svalnatého plešouna znova. Měl jsem štěstí, protože byl právě v práci. Rozepnul jsem tedy svůj kabát a začal pomalu i s kalhotami: "Do toho, dotýkej se mě kde jen chceš," přišel jsem s výzvou.
"Dnes do klubu nejdeš," dostalo mi následné odpovědi.
"A to jako proč? Ty jseš asi nějakej velkej šéf, co?"
"Dnes do klubu nejdeš," opakovala monotóně hora masa.
"To teda jdu!" nastávala jedna z mých životnějších chyb.
"Di domů!!!"
"Hele, sorry, ale tebe poslouchat nebudu, prostě jdu dovnitř, jasný?" svůj pud sebezáchovy jsem nejspíš nechal doma.
V ten moment se ke mně ten inteligenčně podprůměrný jedinec naklonil do takové blízkosti, že jeho rty se téměř dotýkaly těch mých. Chystal jsem se vypustit nějakou vtipnější průpovídku, něco ve smyslu, že se s ním líbat nehodlám, než jsem ale stačil jakékoliv akce, co nejdrsněji mi vplivl do tváře: "Di do prdele!"
To už trochu přehnal. A i když jsem se bál o svůj hezký obličej a o křivé, ale mé zuby, zvědavý dav přihlížejících nedovolil mému egu couvnout: "Ne, ty di do prdele!"
Akce předchází reakci, která na sebe nenechala dlouho čekat. Výraz mého oponenta se změnil v ještě větší šklebil, než bylo u něj bylo normou. Svojí pravou rukou, tlustou jako celý můj pas, mě chytl pod krkem. Nohama marně třepotám deset centimetrů nad zemí. V momentě, kdy mi docházel veškerý dech, mě gorilí samec odhodil takovou silou, že jsem letěl dobrých deset metrů. A to ani trochu nepřeháním. Přes celou vstupní halu a zastavili mě až dveře dámské toalety.
Dívky čekající frontu  na vyprázdnění svého močového měchýře na mě vrhly nechápavý pohled. Chtěl jsem celou situaci zachránit a říci aspoň něco vtipného, ale přibližující se naštvaný nepřítel mě donutil se bleskově zvednout a diskrétně (a hlavně rychle) odsud odejít.
Tak skončila moje éra štamgasty v Džem' Pubu. Už si ale pomalu hledám jiné místo. V Antipop's mají také pěknou servírku, dobré pivo a pohodovou atmosféru. Jen ten jejich hlídač nekouká mým směrem zrovna přívětivě...

A na odlehčení trochu muziky. Poslechněte si, jak zní Eastern European Funk:

Jsou to psí kosti

Litva: Jak jsem zešílel

Pozdrav z Litvy,
snažím se teď začít s drobným podnikáním a rozhodl jsem se podělit o některé své bizardní story. Vše se samozřejmě děje kvůli dívce, jak jinak. Každý příběh je o nějaké dívce. Poté co mi to nevyšlo s jednou Češkou, udělal jsem největší rozumovou chybu co jsem mohl a zamiloval se do cizinky. Nejhezčí dívky žíjí v Litvě, a jelikož ta moje patří do TOP 10 nejkrásnějších žen planety, z matematických propočtů vyplývá, že je Litevka. A já se za ní sem přestěhoval. Tato země nenabízí žádné možnosti, krom beautiful ladies. Však se podívejte sami na video:

Dnes Vám však nepovím nic o této zemi, ale podělím se o svůj dnešní příběh. Tak bizardní, že by se nikde jinde než právě v Litvě stát nemohl. Sehnat zde práci je nemožné pro tamní obyvatelstvo, natož pro mě jako pro přistěhovalce. Proto jsem se rozhodl zařídit si vše po svém a začít pracovat sám na sebe. Mým plánem je bar - caffé, ale zkuste přijít do banky, říci že jste bez zkušeností a bez majetku a požádat o půjčku. Proto začínám s něčím menším. Chystám se stát zmrzlinářem, v zemi na severu, kde věčně prší. Počasí je ovšem to poslední co mě trápí. Pokud máte nějaké výtky vůči byrokracii v Česku, nepřejte si vidět, jak to vypadá tady.
A teď už se konečně dostávám k jádru věci. Protože potřebuji tisíc povolení od tisíce různých úředníků, přestěhoval jsem se na dnešek na městský úřad. Vše si pěkně a pohodlně zařídít, mít vše krásně při ruce. Práce úředníka je povoláním snů. Pracujete šest hodin denně, v pátek jen pět, z čehož ještě hodinu vyšetříte při pauze na oběd (protože jejich dotovaná kantýna je celé jedno patro daleko). Umět nějaký jazyk není zapotřebí a něco vědět také ne. Když po Vás někdo něco chce, prostě odpovíte že to není Váš problém a že máte plno práce a dál si paříte svůj solitaire. A když máte nějakou vyšší funkci, dokonce Vám přidělí i sekretářku, aby posílala všechny do háje za Vás. Dnes jsem telefonicky s jednou takovou hovořil a skrz její bídnou angličtinu jsem se snažil domluvit si schůzku. Dávalo mi to dost zabrat, když v tom ke mně přišla vrátná, vzala mi telefon a začala hovořit místo mě. Oči dokořán a pusa až na zem, když telefon položila. Koukám na ní s tak tupým výrazem, protože jsem absolutně nechápal, co to vše má znamenat (moje poprvé kdy někdo převzal můj hovor). Nevěřil jsem, že se vše může přehoupnout ještě do podivnější situace. Vrátná se mnou totiž začala hovořit. A jak jinak, než litevsky. Nechtěl jsem tuto stoletou důležitou stařenku vyděsit a tak jsem co nejopatrněji svými základími frázemi objasnil, že nerozumím. Čekal jsem jakoukoliv reakci, ale odpověď typu "Ale rozumíš" opravdu ne.
"Atsiprašau, aš nesuprantu lietuviškai" (Promiňte, ale já nerozumím litevsky)
"Ne ne, tu supranti, tu supranti!!" (Ne ne, ty rozumíš, ty rozumíš)
"Ne, aš nesuprantu, aš nesu iš Lietuva." (Ne, já nerozumím, já nejsem z Litvy - má chybná gramatika by jí snad měla napovědět)
"Tu supranti, aš žinau." (Ty rozumíš, já vím)
"Gerai, aš suprantu." (Dobře, já tedy rozumím)
Má odpověď jí natolik uspokojila, že začala vyprávět sáhodlouhý příběh. Během jejího monologu jsem mezitím jako důkaz vylovil z kapsy své ID, které jí mělo přesvědčit, že jsem cizinec. Ovšem ani to jí nevyrušilo a ona si vesele pokračovala dál. Nejspíše mi položila i několi otázek, aspoň podle intonace v jejím hlase usuzuji. Konečně pochopila, že mluvit do dubu, dostane se jí větší odezvy. Začala tedy Rusky a já se tak mohl částečně zapojit do diskuze.
"Ty nemůžeš podnikat v Litvě," pustila se do mne.
"Co?" vůbec nechápu co tím autor chtěl říci.
"Ty neumíš litevsky a to je zákon, že dokud neumíš jazyk, nemůžeš podnikat."
"Co? Jaký zákon? Můžete mi ho ukázat?" nic podobného jsem nečekal a tak můj nechápající výraz těžce připomínal výraz idiota.
"To je zákon. Jak budeš mluvit se zákazníkama? Ty nemůžeš podnikat!"
"Co?" pořád jsem nedokázal pochopit, o co se ta vrátná snaží, "Budu s nima mluvit anglicky."
"A jak s dětma, ty anglicky neumí!!!"
"Já už si nějak poradím, nebojte."
"Ne, to je zákon, ty nemůžeš podnikat."
Pokračovala ještě dobrých deset minut, ale já už tou dobou dávno rezignoval. Myslím, že kdybych se uprostřed jedné z jejích vět prostě neotočil a neodešel, vysvětlovala by mi tato dáma celou mojí situaci až do konce její pracovní doby.
Když jsem pak volal sekretářce mého požadovaného úředníka znova (tentokrát z bezepčné vzdálenosti od budovy, kde vrátná šéfovala), pořád jsem se kolem sebe musel ostražitě rozhlížet, jestli náhodou znovu nepřijde a nevyřídí vše zase za mě :)