pondělí 29. prosince 2014

99. den - Na jih Maroka

  

Na čase trochu procestovat celé Maroko. Střídavě beru stopa a sedám na autobus. Celá země by se dala v pohodě projet pouze s čekáním na to, až vám někdo zastaví, ale trvalo by to prostě moc dlouho. Ani ne tak kvůli čekací době, která je opravdu minimální (do třetího auta které projede už u někoho sedíte), ale spíš kvůli marocké povaze. Každý řidič vám totiž chce dát co nejlepší vzpomínky, a tak zastaví tady v restauraci, kde pracuje jeho bratranec. Jenom si s ním potřást rukou a seznámit vás s ním. Pak si musíte dát čaj tady na místním trhu, protože je to zrovna řidičovo nejoblíbenější místo, na kterém kdysi potkal svojí ženu. A když už znáte jeho bratrance a měli jste s ním čaj, je na čase zajít k němu domů na oběd. Při loučení ještě dostáváte nějaký ten kontakt, kdyby náhodou, jeden nikdy neví. Marocká vyhlášená pohostinnost, ale za dvě hodiny se díky tomu pohnete o pouhých padesát kilometrů.
Proto raději nasedám na autobus a část se vezu místní dopravou. Jak tak počítám, byl bych se schopen z úplného severu na úplný jih dostat hromadným transportem za nějaký pět stovek v přepočtu. Opravdu levná země. Nesmělo by mi ovšem vadit, že někdy je autobus tak přecpaný, že bych půlku cesty visel venku na střeše. Nesmělo by mi také vadit, že něco jako jízdní řád je vyvěšeno na nádraží jen tak pro parádu, aby se neřeklo. A nesmělo by mi ani vadit to, že když je v autobuse nějaké to místo, využije se k nějaké té zábavě, takže mě hned někdo zapojí do tance na sedačce, do pikniku na střeše nebo aspoň společné hašišové dýmky kouřené z okna. Mě tohle nevadí.
Protože cestuji opravdu rychle, mám možnost poznat celou Casablancu. Tu navštěvuji, abych si prohlédl filmové lokace, Curtizův film ve mě vždycky vyvolával nutnost dostat se do tohoto největšího města Maroka. Takže, zahraj to znovu, Same, já vyrážím dál na jih, do Marrákéše.
Jestli je nějaké město wort tů vizit, tak je to právě Marrákéš, kterého si už všimlo i UNESCO a s ním i řada turistů, které tohle středověké metropole na úpatí Atlasu živí. I proto je tu o něco víc obchodníků, než je v této zemi zvyklé (a že tato země je zvyklá na opravdu velké množství obchodníků).
A protože stále ještě nemám dost, vyrážím ještě jižněji, až do Agadiru. Odtud je to jen kousíček na Západní Saharu...




pátek 26. prosince 2014

98. den - Jak jsem uhodil němou tvář


Dnešní den jsem se rozhodl strávit jako typický Marokánec. To znamená nic nedělat, jen vysedávat v kavárnách a popíjet kafe a čaj. Tenhle způsob života se mi opravdu líbí. Co chvilku tu kolem projde potulný obchodník, jenž si vydělává na živobytí rozprodáváním cigaret. Koupí krabičku a jednotlivé kusovky pak nabízí za vyšší marži kouřechtivým zákazníkům. Na ruce má přivázaný zapalovač, to aby si každý mohl z fleku posloužit. O zájemce nemá nouzi. Tady se totiž kouří úplně všude. Nekuřácká restaurace se jen tak nevidí. I na vlakovém nádraží, ve vstupní hale, měl každý druhý zapálenou nikotinovou trubičku.
Rozprodávání cigaret však není jediným fenoménem mikro malo obchodu. Tady se kšeftuje s malým ve velkém. Koupíte si pitu (zdejší chléb) a k tomu vám prodavač podá trojúhelníček sýra. Nebo vám půjčí sklenici s medem ať si sami namažete. Máte chuť na čokoládu ale tahat s sebou celé balení? Není problém, jednoduše v obchodě odlomí pár kostiček. Na ulici je stánek, kde mají vařená vejce. Vy si jedno vylovíte, oloupete, osolíte a vypláznete jeden dirhám. Vrcholem toho všeho bylo, když jsem viděl prodávat cigaretové papírky po kusech, zákazník si jich pár strčil do kapsy a nemusel tak kupovat celé balení kde je jich asi padesát.
A protože prosedím opravdu celý den, můj zážitek je až z večera. Dnešek je prvním dnem, kdy jsem uhodil němou tvář.
Zvířata mě moc rádi nemají. V Londýně na mě skočila veverka, kousla mě a šla si dál po svých. Mám na tohle svědka! V Helsinkách mě pokousala kočka, nikdy bych nevěřil že i tato zvířata koušou – ale, mám na to svědka. Ve Vilniusu jsme měli piknik, krásně v parku, když v tu přiletěl pták a klovl mě – fakt že nekecám, mám na to svědka. A teď na mě zaútočil v Rabatu pes.
Jako obvykle se potuluji v nočních hodinách čtvrtí, kde bych správně neměl nic dělat ani přes den. Chybí mi jakýsi zdraví pud sebezáchovy, věřím ve svůj osud, který mě jen tak zahynout nenechá. Když v tu za sebou uslyším zlostné vrčení. Pouliční směska se ke mě blíží, zuby vyceněné, každý jeho krok postupuje vpřed.

Kšá, táhni. Nic nepomáhá. Tenhle čokl se jen tak mých nadávek nezalekne. A co teď? Už je necelý metr ode mě. Cítím jeho smrad. V tom se pes pokrčil a připravil na útočný skok. Během vteřiny byl ve vzduchu, kusadla namířená na mě. Jsem muž činu a nerad bych chytl vzteklinu, proto okamžitě jednám. Ve stejný moment kdy to psisko vyskočilo, já se napřáhl se svojí brašnou, která mi neustále visí přes rameno. A když už se schylovalo k setkání jeho zubů s mým tělem, schytal takovou ránu do čenichu, že jen zakňučel a upaloval najít si jinou oběť. Podařilo se mi přežít další den...

Western Union
 



97. den - Rabat: Střet civilizací


Hlavní město Rabat, kde se dnes nacházím, je místem kde se střetává Arabská a Západní civilizace. Po rozhovoru s maminkou však zjišťuji, jak málo toho víme o světě Arabů.
Ženy zde chodí zahalené. Šátek zakrývající vlasy je samozřejmostí, jako u nás podprsenka a neprůhledné tričko. Ale tato tabu jsou mnohdy v Evropě porušována, zvláště pak ve velkých městech. A Rabat je na tom podobně. Všechny starší ženy do jedné mají šátek, jedna ze sta je zahalena úplně, že jí koukají jen oči. Mladá generace je na tom jinak a pokrývku hlavy má jen každá druhá. To znamená že spousty dívek dává na obdiv své tmavé kštice. A spousty volí i vyzývavější šatník, na který je jeden zvyklí i u nás. Arabské ženy jsou opravdu nádherné.
Dalším typickým faktem pro Arabský svět je náboženství. Většina obyvatelstva vyznává islám a tak by se měli pětkrát denně modlit. Na venkově a v menších městech když odbije určitá hodina, nalézají se všichni v mešitách uctívajíc Alláha. V Rabatu to opět neplatí. Můžete slyšet hlasatele z minaretu vyzývajícího věřící k shromáždění, obchodníci ani kupující, lidé sedící v kavárnách, téměř nikdo se neobtěžuje vzdát se své činnosti.
Toaleta je trochu choulostivé téma. Arabové jí rukama, tedy rukou. Pravou rukou. Tu levou totiž používají místo toaletního papíru. Zvyk  jenž asi nikdy respektovat nebudu. V prodejnách proto nikdy nenaleznete toaleťák. Sehnat tohle zboží v Maroku, to je jako sehnat čínské hůlky u nás. Jasně že je v pár obchodech mít budou, člověk ale nemůže počítat s tím, že je najde na počkání. Opět je hlavní město výjimkou a téměř každá druhá restaurace nabízí sociální zařízení, které můžeme nalézt všude jinde po světě.

Důvod proč si v Rabatu připadám jako na našem kontinentu je i městská hromadná doprava, která v této zemi rozhodně není běžným pojmem. Dokonce jsou tu i dvě tramvajové linky, které údajně přepraví až tři sta padesát tisíc cestujících denně. Při populaci více než jeden a půl milionu obyvatel a hustotě pohybujících se lidí v centru města je toto číslo i uvěřitelné.

Carrefour



čtvrtek 25. prosince 2014

96. den - Neříkejte mamince že jsem stopoval v Maroku


Arabská kultura je velmi štědrá. O muslimech máme zažito několik stereotypů, pravdou však je že ani jeden z těch co o nich hovoří nemá žádnou osobní zkušenost. Islám je mírumilovné náboženství, to jen v rukou fanatiků se mění v terorismus. Ostatně jako vše jiné (IRA – teroristická organizace na severu Irska, bojující ve jménu křesťanství; neonacismus – radikálové po celém kontinentu s ideály čisté rasy; Podněsterští separatisté snažící se odtáhnout Balkánskou Evropu na Ruskou stranu...). Já mám ale jejich tradice rád. Každý kdo se jim připlete do cesty je seslán samotným Alláhem a věřící je tak povinen se o něj postarat. Po tři dny a tři noci vás budou hostit a krmit. Na individualismus se nehraje. Jenže obzvláště Maroko je ničeno západními ideály, kdy hlavním cílem jednotlivce je nashromáždit co největší majetek.
Jednou se mi podařilo oblbnout holce hlavu hláškou, kdy jsem jí z ruky vyvěštil že potká tmavého urostlého cizince. Pak jsem se představil. Zde by něco takového nefungovalo, nejsem tmavý, jsem bílý (fakt, jenž mi neustále připomíná můj arabský přítel Lamy). I proto se mi každý snaží prodat perský koberec, čajovou konvici nebo aspoň nějaký hašiš. Abych se tomuhle vymanil, musím žít jako místní. Cestovat jako místní. To znamená jediné. Přepravovat se stejným stylem jako doposud. Stopem (hlavně to neříkejte mé mamince).
Jestli jsem v něčem profesionál, tak je to právě stopování. V životě se mi podařilo zastavit už ledacos. Od těch nejstarších typů kár až po ty luxusní, taxíky, dodávky, kamiony, autobusy, nově i trajekt, jednou jsem dokonce stopl i vlak (tohle mi nikdo nikdy nevěří, ale přísahám že je to pravda). Po dnešku si mohu svůj seznam rozšířit o motorku, osla a koně. V Maroku se jezdí na všem. A zatímco Španělsko je co se stopování týče ta nejhorší země, o jeden Gibraltarských záliv dál a jsme v té hičhajkr nejvíc frendly kántry.
Na rozdíl od Evropy se nestopuje se zdviženým palcem, i když řidiči tomuto gestu rozumí a stejně zastaví. Místní používají ukazováček, kterým míří na silnici. Nemusíte ani za město, tady se stojí všude, na křižovatce, někdo mává na auta i z pohodlí křesla v restauraci. Čekací doba minimální, jen musíte počítat s tím, že nebudete jediný spolujezdec. Partička školaček se začala řehtat, když v zastaveném autě už seděl někdo jako já. Stařík jenž si stopl povoz tažený oslem trval na tom, že ono jediné místo je pro mě a že on se přemístí dozadu na náklad. Někdy si řidič řekne o menší příspěvek, většinou vás však vezme jen tak a ještě nabídne něco k snědku. Na stupnici od jedničky do desítky je tato země jasných deset.

I když přes den dost ušetřím na jídle, jelikož mi každý něco nabídne, vynahradím si to bohatě večer. V baru mi samozřejmě naúčtují vyšší marži, a to i přes to že se mi podařilo usmlouvat vše na půlku. A cokoliv kupuji, kupuji ve větším množství. Nemůžu totiž s klidem vychutnat polévku v které plavou šneci a koukat při tom na chlápka před pohostinstvím, jenž okusuje kosti pohozené toulavým psům. Musím tedy objednat i pro něj. A jemu podobní jsou všude a já mám někdy pocit, že je musím všechny nakrmit. Marocký král je sice mezi lidem oblíben a každý odpřisáhne jak moc vede zemi k lepšímu, když ale jeden vidí bezdomovce vybírající popelnice (já také vybíral popelnice, ale v Evropě, a věřte mi, Evropské odpadky, to je něco úplně jiného, než ty Marocké, jenž jsou skutečné odpadky), hned mu vpadne na mysl slovo brainwashing...

Tabák



95. den - Smlouvání na marockém trhu


Vyrůstal jsem v devadesátých letech, kdy se koupě veškerého oblečení řešila na tržnici u Vietnamců. Měl jsem od nich vše, od aktovky, bundy až přes spodní prádlo. I proto mi bylo smlouvání o ceně nevědomky vštěpováno už od útlého věku. Svoji schopnost dostat vše až za půlku původní nabídky jsem pak prohloubil během svých studií v Řecku, kde ve většině obchodů chyběla cenovka a prodavač si řekl kolik chtěl. Jestli mi zůstalo něco v hlavě z jejich jazyka, tak je to kromě fráze jedno pivo, prosím také umění dohadovat se ve smyslu to je drahé, dám maximálně dvě eura, víc ze mě nedostanete.
Jenže pak přišel můj životní zlom a já se přestěhoval do Litvy, země, kde něco jako smlouvání neexistuje. Jak se moje přítelkyně styděla když se já u zelináře dohadoval o tom, že tyhle papriky rozhodně nemají hodnotu deseti litas a ať kouká zlevnit, nebo jdu jinam. Celé dva roky jí trvalo vytlouci mi tuto schopnost z hlavy. V dnešních dnech pro mě bohužel byla úspěšná.
Jenže jsou věci které se prostě nezapomínají. Jednou se člověk naučí jezdit na kole a může tak řádit celý život. Jednou se naučí pár základních frází jak oblbnout holce hlavu a užívá si i na stará kolena (tohle mi zatím chybí, na druhou stranu, mám čas, kolena jsou zatím v nejlepším stavu). A jednou se naučí kupovat vše se slevou a opět může šetřit až do důchodu. Já oprašuji své staré kousky již v Tangeru, kde už za tak levnou polévku odmítám dát pět dinharů. Když se mi podaří vše domluvit na tři, štěstím bez sebe zvu tlupu místních žebráků. Opět ve svém živlu. Může se vyrazit na typický marocký trh.
Tržiště je něco co nikdy nevynechám. Jeden tu nakoupí opravdové skvosty, které supermarkety nemohou nabídnout. To co mě ale čekalo tady, to byl doslova kulturní šok. Zde se totiž dá koupit jakékoliv zvíře, ať už živé, či mrtvé. Přes cestu mi přeběhla slípka, za ní upocený marokánec zkušeně chytl kvočnu za křídlo a během vteřiny jí usekl hlavu. Lidé ho obešli jakoby nic, to jen já zůstal stát s otevřenou pusou.
Kromě drůbeže ještě vidím ovce, kozy, krávy, snad vše a snad všechny části. Od hlav které stará žena pečlivě studuje, aby vybrala tu nejlepší, až po genitálie které je připraven prodavač hned hodit na gril. Tuhle pochoutku raději vynechávám a volím něco, u čeho nebudu muset zavírat oči, až to budu jíst. Půl kila nalovených ryb je během chvilky na roštu, mástr přidá další půl kila soli a jiného koření a vzápětí vše leží přede mnou na malém rozviklaném stolku. Ještě než strčím prvního vodního živočicha do ruky, musí mi někdo zkušenější ukázat, jak se vlastně taková pochoutka konzumuje. Nehtem seškrábnu šupiny a vyjím veškeré maso. Poté chytnu ocas a jedním tahem se tak zbavím veškerých kostí – druhá půlka pokrmu je ready. Nakonec ještě ten maličký zbytek u hlavy, ta nejlepší část.
Kosti, zbytky ryb, vše co nechci se prostě pohodí na zem. Prodavač nabere z lavoru, z nějž ještě před chvílí doplňoval tekutiny jeden z oslů, kbelík vody a polije mi ruce, hygiena je u konce, celý ten obřad je u konce. Tento muž, jenž se o vše postaral, dostává jen tolik kolik uzná zákazník za vhodné. Já ho asi dost přeplatil, jelikož mi poděkoval tak desetkrát za sebou a přidal pár bylinek, které si prý mám strčit do nosu. Mojí největší chybou dneška bylo, že jsem ho poslechl...

Kodak



středa 24. prosince 2014

94. den - Turista v arabském světě


Můj první den v Maroku nedopadl úplně podle očekávání. Všechno se to seběhlo hodně rychle, já nebyl připraven na totálně rozdílnou kulturu, což mě nakonec stálo docela dost peněz. Ale asi bych měl začít od začátku.
Jako obvykle jsem se procházel ulicemi oděn ve svém tradičním úboru. Mé oblíbené větrací kalhoty, které mám snad od osmnácti. Větrací proto, protože drží doslova jen na pár nitkách, které jsem tam ještě ke všemu našil já. Sandálové tenisky pak doplňují spodek – již druhé boty na mé cestě které jsou díky prošlapaným podrážkám víc vzdušnější než kdejaké žabky. A nesmím zapomenout na sýrovou košili. Ta má totiž nejen díry, ale navíc kvůli špatnému skladování za vlhka chytla i plíseň. Tahle imiž mi v Evropě zajišťovala status cestovatele a kdejaký obchodník živící se turismem se mi zdaleka vyhnul. Věděl že odtud peníze nepotečou, navíc posadit si někoho jako mě v restauraci, můžete si být jisti že se další zájemci už nepohrnou. Turistickým terčům jsem se tedy doposud úspěšně vyhýbal a měl tak možnost poznávat skutečnou kulturu daného kraje.
V Maroku jim ale mé bezdomovecké oblečení nevadí. Obličej mám bělejší než jsou jejich zadky, automaticky mám tedy víc peněž než oni. I kdybych neměl nic, pořád mám víc než průměrný vesničan. Jasný cíl pro všechny, jenž chtějí něco vytěžit.
Vždycky když se se mnou začne někdo bavit a je milý, rád ho přijmu do kruhu a sdílím vše, co vlastním. Tohle je v Tangeru největší chyba jaké jsem se mohl dopustit. Město Tanger je spojnicí mezi Evropou a Afrikou a je tak doslova prošpikováno turisty. Místní žijí jen z toho.Utratil jsem to, co jindy na cestách utratím za měsíc, než mi došlo že ti co mluví anglicky znají řeč jen pro obživu.
To k vám takhle někdo přijde a začne se vyptávat. Kam jdete, co hledáte a podobně. Vy že se jen chcete projít po tržnici. Paráda, náhodou má onen marokánec namířeno právě tam a hned je vaším doprovodem. Začne povídat že bez něj už by se na vás dávno sesypala horda ziskuchtivích prodejců šmejdů a že jen on ví kde se nachází nejlepší zboží za nejlepší ceny. Pak přijde to, co vás vyvede totálně z rovnováhy. On se totiž představí jako průvodce a vy jste právě využil jeho služby, za což musíte zaplatit. Když odmítáte, z ničeho nic se kolem objeví tucty dalších, kteří vás začínají osočovat do té doby, než povolíte.
Nebo se před vámi číšník zaraduje, neboť Česká republika je zrovna údajně jeho nejoblíbenější stát a má tam tetičku a Bůh ví koho ještě a proto ať se na chvíli posadíte, že vám dá jen trošičku ochutnat místní specialitu. Než jeden stačí cokoliv říci, hned před něj skládá menu a účet v hodnotě, za níž se v Maroku po restauracích uživí čtyř člená rodina – celý týden. A vy zvyklí z Evropy a z toho že prostě v podobných typech zařízeních se platí to ce se vám řekne, nechtíc vytáhnete šrajtofly a zjišťujete, že po tom celém dni kdy po vás pořád něco chtěli a něco se vám snažili vnutit, nezbylo dostatek peněz. Číšník je samozřejmě ochotný přijmout i euro a v tomhle momentě už víte která bije a tak se snažíte ten kurz jenž je vám vypočítán aspoň uhádat trochu více ve svůj prospěch.

Zítra budu chytřejší. Vyhnu se centru města. Vyhnu se raději všem městům kde jsou zvyklí na Evropany. Nikdy už nepřijmu první nabídnutou cenu a naučím se rázně říkat NE. Protože dnešní chyba mě stála měsíční výdaj na cestování, to znamená o měsíc dříve doma...


Stopka


93. den - Maroko

 

Oficiální název:                  Marocké království, المملكة المغربية
Hlavní město:                     Rabat
Největší město:                  Casablanca
Úřední jazyk:                     Arabština, Berberština
Další jazyky:                      Francouzština, Marokánská arabština, Berberské dialekty
Náboženství:                      Sunitští muslimové
Státní zřízení:                     Konstituční monarchie
Počet obyvatel:                  33 250 000
Měna:                                 Marocký Dirham (1 MAD = 2,52 Kč)

Už jsem moc zhýčkán Evropou a Evropskou Unií, že zapomínám na to, jak krušné je přejít hranice. Až do teď byl můj pas v klidu v batohu, bez nutnosti použití. Nyní ale nastala ta chvíle, kdy musel na veřejnost. A společně s ním i vstupní dotazník. Kvůli němu mě celník málem vrátil zpět do Španělska (když jsem si vystál několika hodinovou frontu, dal můj doklad totožnosti stranou s tím, že se vracím další lodí zpět). Nelíbilo se mu pár detailů. Povolání cestovatel? Co to sakra má být? Adresa kde budu ubytován chybí, místo ní je uveden jen název města. To by takhle nešlo. Ať mu prý ukáži rezervaci hotelu. Místa která chci navštívit všude možně? A datum odjezdu neznámý?
Štěstí že jsem byl stopař. Šofér, který stál ve frontě hned za mnou mi pomohl celou situaci vyřešit. Přeci jen, on byl narozen v Maroku a díky tomu znal arabštinu. Na rozdíl ode mě, který se pokoušel vše vyžehlit anglicky, jazykem, který hraniční kontrole vůbec nic neříkal. Ale po všem tom stresu jsem v Maroku.
Přístav je od města vzdálen čtyřicet kilometrů, poprvé na své cestě tak cestuji taxíkem. Společně s dalšími šesti lidmi a jedním řidičem. V starém žigulu. Tři ve předu, pět vzadu. U nás ve městě se nám nikdy nepodařilo přesvědčit taxikáře aby nás vzal z kalby v pěti. Tady počet není problém. Za celou cestu pak platíme v přepočtu necelou stovku. Maroko je prostě svět, který jsem až doposud neznal. A to nás ještě cestou do města stavěla policie, které zajímal obsah našich kufrů a batohů (když o tom tak zpětně přemýšlím, opravdu mi není jasné jak se tolik lidí a takové množství bagáže vtěsnalo do tak malé káry). Jejich automatické zbraně u boku a drsný arabský jazyk naháněl hrůzu.

A protože se zde vůbec nevyznám a protože nevím nic o místní kultuře a protože je večer, ruším své pravidlo a ubytovávám se v hotelu. Hotel přímo v centru města mě stojí v přepočtu dvě stovky. Povlečení bylo neměněno více nocí než já strávil ve svém spacáku, a tak ho pro jistotu vytahuji i dnes. Jako bílý kluk dostávám svůj vlastní pokoj, ostatní hosté spí po různu, většinou na chodbě, pokud měli štěstí, na matraci, ostatní co přišli později jen na staré dece. Místo záchodu jen díra v zemi. Až do teď jsem se pracně zbavoval blech, které jsem chytl při cestě do Santiaga. Po dnešku abych začal na novo...

Coca-Cola



úterý 23. prosince 2014

92. den - Homeless v Gulf de Cadiz


Algeciras je město, jenž po zpustošení obnovili Arabové. Proto i název, jenž v jejich jazyce znamená Zelený ostrov. Město, hlavně pak přístav, kde se teď právě nacházím, má skvělý výhled na dva sousední státy. Na východě vidím Spojené království, jejich enklávu – Gibraltar. Vypadá opravdu skvostně. Mohl bych tam dojít pěšky za několik hodin, využít konečně svůj pas, pohovořit si anglicky. Jenže já se chystám jinam. Na jih přes průplav se totiž rýsuje Maroko.
Celou svojí cestu si musím financovat sám. Což je dost obtížné, když jeden nepracuje. Peníze na stromě nerostou (už vím co tím táta myslel, když jsem u něj jako malý stále žebral o nějaké love abych měl na svojí zábavu) a tak si nemohu dovolit nasednout na mezinárodní rychlík a přesunout se z bodu A do bodu B. Přepravu proto řeším chůzí nebo stopem. V Německu kousek i vlakem, schován na záchodech, krátíc si čas s nějakou knížkou.
Maroko je sice na dohled a asi by se Gibraltarský průplav dal přeplavat, s batohem na zádech a mými chabými schopnostmi z hodin v bazénu by mě museli lovit záchranáři už pár metrů od Španělského břehu. Proto zkusím stopnout nějakou loď. Jak se ale vlastně taková loď stopuje?
Být cestovatelem má jednu obrovskou výhodu. Jakmile potkáte jiného cestovatele, rád se s vámi podělí o své zkušenosti. Díky tomu přesně vím, co a jak dělat, abych se bezpečně dostal do Afriky. Mohu zaplatit třicet babek za lístek a nalodit se jako každý jiný přepravovaný, nebo si stopnout truck, jenž platí pouze za náklad, nikoliv za počet pasažérů. Vydávám se proto do srdce přístavu, tam kde jeden nemá přístup.
Policie a ochranka se nijak nestará o to, že se jim v zapovězené zóně toulá baťůžkář. Každému jsem šuma fuk. Každému kromě kamioňáků, kteří se hned vyptávají co zde vyvádím. Sháním lift. Bohužel většina z nich již má spolu-pasažéra a třetího do kabiny přijmout nemohou. Co však mají společného je národnost. Všichni do jednoho jenž potkávám jsou Marokánci. A Marokánská pohostinnost je vyhlášená všude po světě. Proto než se mi konečně podaří najít sólo řidiče (první člověk který byl v kabině sám mi hned nabídl že mě vezme), dostávám hned tři večeře. Odmítnout se nedá, ať zkouším sebevíc. Prostě musím s každým trochu pojíst, až pak mohu pokračovat v hledání.
Každý kamioňák na lodi pak dostává jako bonus další večeři. I já jako spolujezdec...

91. den - Moje kleptománie


Konečně se mi podaří někam se pohnout. Anglický gentleman mě bere do Cádizu, nejstaršího města v celé jihozápadní Evropě. Mohl bych se trochu porozhlédnout po památkách, nejdřív však musím ukojit své kleptomanské choutky.
Krádeže odsuzuji už z principu. Za prvé není správné brát si něco, co nám nepatří, za druhé nám to karma dřív nebo později vrátí i s úroky (proč jsem jen tolik sledoval seriál Jmenuji se Earl). Je ale něco, co si prostě neodpustím strčit do kapsy. Jedná se o toaletní papír.
Na mojí obranu, tohle zboží se prostě nedá jen tak koupit. Jasně, mají ho v každé sámošce, ale v balení minimálně po čtyřech kusech. To by mi zabralo půlku batohu. Řešit to tím, že zbylé tři ruličky někde nechám, to je proti mému gustu. A být bez toaleťáku? Vždyť je to jeden z nejužitečnějších artefaktů jenž s sebou tahám. Dá se využít místo kapesníku když můj nos volá o pomoc. Dá se využít jako ubrousek po té, co se naláduji pomeranči a mé ruce lepí víc než vteřiňák. Dá se na něj napsat originální zpráva pro nějakou krásnou señoritu. A dá se také využít na svůj původní účel, to ale zdůrazňovat nemusím.
Když konečně získám v jedné restauraci to, pro co jsem přišel, mohu se s klidem v duši vypravit do centra. Tam potkávám dalšího cestovatele, s kterým se rozhodnu strávit zbytek dne. Vladimír z Ukrajiny je o mnoho zkušenější než já. Opustil domov před dvaceti lety a ještě nemá v plánu se vracet. Za svůj život byl snad již všude. Přesto ale není někým, koho bych uznával. Financování svých toulek totiž řeší formou žebrání.
Vladimíra za jeho způsob života nesoudím. Nikdo nemá právo nikoho soudit (kromě soudce, samozřejmě), dokud si neobuje jeho boty a neprojde celou cestu jako on. A podle toho co mi tenhle Ukrajinec povídal, jeho cesta je hodně dlouhá. Delší než bych si vůbec dokázal představit.
Dnes se mu podařilo za celý den před obchodem vysomrovat od lidí deset euro. Ne dost na to, aby se mohl dostat někam dál, na druhou stranu inaf aby koupil balíček cigaret, pár piv a něco malého k snědku. A i když po tomhle šopingu zůstávají jeho kapsy prázdné, nezapomene se podělit. Večer na pláži, sledujíc surfaře z celého světa, popíjejíc zlatavý mok, může začít...



pondělí 22. prosince 2014

90. den - Útěk před vánoci


Další fiasko jako to včerejší kdy jsem po celém dni u silnice nedokázal zastavit jediné auto už zažít nechci. Opouštím Seville již třetí den, dnešek prostě musí být úspěšný. A protože jsem zvyklí chodit, a protože mám chůzi opravdu rád, vydávám se pěšky na jih. Již jsem se rozhodl kam se podívám dál.
Putování po Evropě mi přineslo mnoho. Prošel jsem se po České republice. Zažil jsem nezapomenutelné párty v Berlíně. Neskutečně jsem se zkouřil v Nizozemsku a okusil jedny z nejlepších piv světa v Belgii. Ve Francii jsem navštívil staré známé a v poté se podílel na nezapomenutelné pouti do Santiaga de Compostely. Dva týdny v Portugalsku bez jediné koruny v kapse. Zážitky, jenž si budu pamatovat do konce života a jenž mi zajistí spousty story pro mé přátele při dlouhých večerních vysedávání po barech.
Jenže zima se blíží. Zima vlastně už přišla, jen tady ve Španělsku není až tak strašná. Pořád se dá kempovat, a to i bez toho aniž bych vlastnil dobrý spacák či dobrý stan. Člověk tu jen tak neumrzne, takže bych tu teoreticky mohl zůstat ještě dýl. Zvlášť když půjdu dál na jih. Andalusie je totiž nejteplejším regionem, nejspíš nejteplejším v celé Evropě. Jenže co mě dohání k šílenství jsou blížící se vánoce.
I když už jsou to tři měsíce od toho co jsem opustil domov, pořád ještě není moje cestovatelská duše naplněna. Pořád mám ještě chuť zažít nová dobrodružství. Maminka se asi smířila s tím, že Ježíšek jí mě nepřinese, já se ale stále nesmířil s tím, že na Štědrý den budu někde venku, zatímco ostatní budou za okny hodovat při Štědrovečerní večeři. Proto je můj cíl jasný. Musím utéct před vánoci.
Jenže v Evropě se jeden neschová. Všude kam jdu, doprovází mě dekorace a koledy. Duch vánoc, štědří lidé a připomínka toho, že výročí narození Krista se opět blíží. Východiskem jsou však muslimové, ti tenhle svátek neslaví. Mají jiné, které sice neznám, tak kýčovité jako ten náš ale rozhodně nebudou.
Ne že by v Evropě nebyla dostatečná komunita lidí pocházejících z Arabských zemí, soudíc podle svých tmavších přátel už jsou tak poevropštěni, že i oni si leckdy nadělují dárky. Proto se chystám pryč z křesťanského kontinentu do Afriky. Do Maroka. Hranice je necelých dvě stě kilometrů daleko. I kdybych měl jít pěšky až tam, rozhodně to bude stát za to. A zítra se pokusím chytit nějakého stopa, takže se možná podívám do země velbloudů o něco dříve.

Nejdříve se musím nějak dostat do Algeciras. Španělské město ležící poblíž Gibraltaru. Tam už se dá zařídit přívoz jenž mě doveze do mé vysněné destinace...

neděle 21. prosince 2014

89. den - Vůně Andalusie


O Španělsku se říká, že je to nejhorší země co se stopování týče. Sám mám několik zkušeností, které mohou tento fakt potvrdit. Když jsem kdysi stopoval z Barcelony celé čtyři hodiny než někdo zastavil. A to jsem měl po boku krásnou dívku, jenž mi všude jinde zajistila odvoz během několika minut. Ne ve Španělsku. Dnes svůj čtyř hodinový rekord překonávám. Celý den strávený s palcem vzhůru a ani ťuk. Není mi prostě souzeno opustit Seville, město jenž se po objevení Ameriky stalo centrem obchodu mezi kontinenty.
„Slečno, mohl bych Vás požádat o cigaretu?“ táži se když se v noci vrátím zpět do centra. Po takhle neúspěšném dni si jeden chce prostě zapálit, a nezáleží na tom zda je silný kuřák či v životě neměl žváro v puse.
„Vzlyk, samozřejmě, vzlyk, poslužte si,“ nabízí mi uplakaná dívka.
„Señorito, proč pláčete?“ slzy něžného pohlaví mě vždycky rozhodí. Všechny mé dosavadní známosti tento fakt využívaly proti mě.
„Můj přítel se se mnou rozešel. A já nevím co dělat. Navíc se mi vybil mobil a já nemám kde si ho nabít, protože McDonald už zavřel. Béééé. Bez telefonu se nedostanu domů, já totiž nejsem odsud, béééé. Co jen budu dělat?!?“ stěží zadržuji smích, neboť rozpitá řasenka vytvořila opravdu směšnou dekoraci jejího obličeje.
„Je páteční noc, každý bar ve městě bude mít otevřeno. Takže přijměte moje pozvání na pivo, než dopijete, bude mít Váš selfoun tolik energie, že budete schopna protelefonovat se až do rána.“
Nakonec to byla Eva, kdo mě povzbuzoval k dalším drinkům. Pub tour po Seville se protáhla až do brzkých hodin. A abych na tuhle dívčinu jen tak nezapomněl, dostávám na památku pletenou čapku. Původně jí uštrikovala pro svého milého, dostala košem, tak si našla někoho jiného koho obdarovat.

Když se rozloučíme, toulám se ještě dál ulicemi. Začíná pomalu svítat. Potkávám další dívku opouštějící zavírající klub: „Oh, ty jsi tak nádherný kluk, můžu tě políbit?“ táže se na férovku. Nádherný kluk. Nejsem zvyklí že mi jen tak na přivítanou říkají dámy že jsem nádherný. Ve skutečnosti bych mohl spočítat všechny ženy jenž mě kdy nazvaly nádherným na prstech jedné ruky – tři. A kdybych vynechal svojí maminku, jsou to jen dvě. Bez babičky je tato krasavice s vadou zraku první. Omámen tím vším rozšlápnu jeden z pomerančů jichž je plná ulice. Sladká vůně ovoce mísící se s parfémem oné señority, do toho výpary piva z mých politých kalhot. Tohle je vůně Andalusie...




88. den - Ztráty bez nález


Dnešní ráno, tedy spíš jako obvykle poledne, se loučím se svými francouzskými přáteli. Dvě noci nechali spát náhodného stopaře ve svém karavanu. Dvě rána mu vařili kafe a připravovali snídani. A dva večery ho nalévali vínem. Vím, že jim to nejspíš nikdy nebudu schopen vrátit. Nějaká ta pravděpodobnost že se někdy v budoucnu budou nacházet poblíž v době, kdy já už budu doma, tu sice je, ale tak mizivá že s ní nemůžeme téměř počítat. Jenže já to nebudu vracet jim, já to vrátím někomu úplně jinému. Tak to prostě funguje. A ten někdo jiný zas pomůže někomu úplně jinému, malými krůčky měníme naši společnost k lepšímu. Ani jeden z nás nevidí zítřky negativně.
Ale už dost toho loučení a rychle na nájezd na dálnici, ať co nejdříve chytnu stopa na jih. Město Cádiz je má další destinace, Sevilla je sice krásná, navíc založená samotným Herkulem, ale myslím si že jedna noc mi tu bohatě stačila. Jaký omyl.
Když se konečně po několika hodinách dostávám na plac, kde mě řidič už z dálky vidí a kde má možnost zastavit, kde nestojím na místě zapovězené chodcům a jenž je směr jih, mám v nohách několik bloudivých kilometrů. Po takové tůře si nepřeji nic jiného než štěstí a přímý spoj. Jenže, co to leží tamhle v příkopě? Vypadá to na pěknou kabelku. Dámskou. Jen se mrknu co je uvnitř. Chyba.
Kdyby se tam nacházel balík peněz, asi by zvítězila moje temná strana, Darth Vader by se zaradoval a moje karma zabrečela. Kdyby – slovo, které nemá žádný význam. V kabelce sice objevuji peněženku, ale kromě všemožných dokladů by se jeden nedohledal pětníku. Taková smůla pro mě, jako nálezce jsem teď za vše zodpovědný a musím to majitelce vrátit (podle fotografie na občance dost kočka). Když jsem se v Čechách balil, tak nějak jsem počítal s tím, že si domů moc z původního obsahu nepřivezu. Teprve nedávno jsem ale zjistil, že jedna z mých ztrát je moje cestovatelská čepice. Pane Bože, vem si co chceš, jen ne ji. Ale pozdě. Asi bych raději přišel o doklady podobně jako tato nešťastnice (a klíče k tomu, že bych jí v noci nečekaně navštívil?) než o mojí čapku.
Takže abych to shrnul. Trmácím se zpět do města najít řešení, jak vše vrátit. Tentokrát už si na to beru autobus, pěšky znova nejdu. Jenže řidič mě nechce pustit dál bez platného lístku. Snažím se vysvětlit že nejedu do města kvůli sobě a že by byl moc laskav, kdyby mě dal jízdu zadarmo. Až se mě zželelo jedné dívčině a nabídla že mi lístek daruje, že jich má několik v zásobě a že tak drahé zase nejsou. V žádném případě. Pokud mě řidič nechce, půjdu holt pěšky. Ach jo.
A jsem v centru, ale co teď? V kabelce nalézám zápisník s telefonním seznamem. Mohl bych zkusit na nějaké to číslo zavolat: „Slečno, jenž sedíte zde na lavičce, mohla byste zavolat na toto číslo?“
„Ne, já nemám telefon,“ odpovídá. Ani po té co vysvětlím celou situaci, trvá na absenci mobilu.
„Ale Váš přítel, nebo aspoň ten kluk jenž Vás drží za ruku, si celou dobu hraje se smartfounem,“ snažím se konečně najít řešení, jak se zbavit nalezeného zavazadla.
„Jenže můj přítel nemluví anglicky, takže se ho nemůžeš zeptat,“ tak na tenhle argument jsem krátký. Zbývá tedy poslední možnost, které jsem se chtěl za každou cenu vyhnout. Dojít vše odevzdat na policii.
Na své cestě potkávám jen dobré lidi. Dnešek je tedy trochu výjimkou, jinak si ale na nic nestěžuji. Na nic až na policii. Ne že bych je neměl rád, to oni nemají rádi mě. Nelíbí se jim, že spím všude možně. Nelíbí se jim můj způsob cestování. Nelíbí se jim mé zvyky. Prostě jakmile mě policie někde zahlédne, hned jsem kontrolován. Snad to tentokrát nebude tak strašné. Bylo.

Ve skutečnosti vše proběhlo hůř než v mých nejčernějších představách. V mysli policisty jsem byl hned podezřelý. Jak jinak bych se dostal ke kabelce. A jak to že tam nejsou žádné peníze. A jak to že to vím. A kde jsem tu kabelku našel, u dálnice? Tam ale chodec nemá co pohledávat. Ještě bych mohl dostat pokutu... Nemám rád škatulkování, ale ACAB!




sobota 20. prosince 2014

87. den - 100 % perfektní holka


Tak nějak se mi vždycky chtělo věřit, že každý máme svůj dokonalý protějšek. Někoho, kdo se k nám sto procentně hodí. A já tu svojí dívčinu potkal dnes, v Seville.
Sevilla je čtvrté největší město Španělska (hned za Madridem, Barcelonou a Valencií), hlavním městem regionu Andalusie. Známá pro své flamenco které se tančí všude (a které je jakýmkoliv způsobem zachyceno na každém druhém pohledu) a pro krutou zábavu býčích zápasů (které jsou jakýmkoliv způsobem zachyceny na každém prvním pohledu) – zdejší aréna pojme dvanáct a půl tisíce diváků a jen málokdy není vyprodaná. Nic pro mě. Jinak je zde pohřben Kryštof Kolumbus a žili zde tací velikáni, jako Don Chuan a Carmen. Děkuji klukům ze včera že mě sem hodili.
Ale teď k té dívce, sto procent perfektní dívce pro mě. Potkal jsem jí na ulici, když já, Matheew a Dragon hledali nějaký bar, kde strávit večer. Prošla kolem. Pouze prošla. Já se na ní podíval, ona se podívala na mě. Naše pohledy se střetly. Mohlo to trvat tak vteřinu, maximálně dvě, ale ten zlomek okamžiku mluvil za vše.
Hned jsem poznal že je to někdo, s kým chci strávit celý svůj život. Někdo, kdo mi bude rozumět jako nikdo jiný, kdo mě vždy pochopí a kdo se mnou projde všechny krize, které mám teprve před sebou. Tahle dívka mě nikdy neopustí a já nikdy neopustím ji, protože je tak úžasná, že bych jí nikdy nedokázal přestat milovat.
Není to miss světa a modelku by také dělat nemohla. Má několik nedostatků, které jí dělají perfektní, perfektní pro mě. A z jejího pohledu, z našeho pohledu který je v tento moment jedním, vím že i ona mě vidí stejně. Dva lidé kteří jsou si navzájem souzeni. Ona ze Španělska, já z Čech. Celá ta cesta stála za to abych jí potkal. Můj smysl života se naplnil.
Naše pohledy se střetly a my se na sebe navzájem usmály. Ach, Bože, ten úsměv vyléčil všechny mé šrámy na duši, které jsem za svůj život nasbíral. Jako anděl. Jenže zatímco se naše mysl zastavila, naše kroky pokračovaly dál. Mé následují dva Francouze a vedou nenávratně do jednoho ze Sevillských barů. Ty její, kdo ví kam. Možná ani ona sama neví.

Pravdou je, že i když jsme oba věděli že jsme si souzeni, že jsme ideální pár, ani jeden z nás nesebral dost odvahy na to se zastavit, udělat krok opačným směrem a změnit naše životy. Teď už mohu říci že jsem potkal svůj ideální protějšek. Dvě vteřiny pohledu v Seville...


86. den - Algarve


Nejvyhledávanější turistickou oblastí Portugalska je region Algarve, nejjižněji položená část tohoto státu. Otázka, proč se všichni shlukují právě zde má snadnou odpověď. Stačí se podívat kolem na ty nádherné pláže. O Algarve se říká, že zde rostou ty vůbec nejsladší pomeranče na světě, jelikož jsem tvor zvídavý, nezůstalo toto tvrzení bez ověření. A ano, mohu potvrdit, nikdy bych neřekl že ta oranžová koule, která se zde dá najít na každém druhém stromě, může být tak sladká.
Dalším lákadlem této oblasti jsou právě ty pláže ležící na březích Atlantického oceánu. Ty vábí jak surfaře, tak hipíky, kteří v těchto místech zakládají celé kolonie. Proto se ani většina pohostinství neobtěžuje psát jídelníčky v portugalštině - angličtina, němčina, španělština, francouzština, to všechno jsou jazyky s nimiž si jeden vystačí, portugalština k nim ale nepatří.
A protože jako správný hippie bych neměl brát nic na těžkou váhu, i dnešek jen tak proflákám (ostatně jako každý jiný den). S batohem na zádech se prostě potuluji z místa na místo, živím se ovocem a až k večeru spřádám plány na to, jak se dostat do hlavního města Fara, kde bych si užil trochu kulturního ruchu a zároveň ukotvil na přilehlé pláži. Jenže má lehkovážnost zapříčinila, že moje vysněná destinace je stále třicet kilometrů vzdálená a slunce šlo už dávno spát, někam za hromádku klád (ve skutečnosti zapadlo nad oceánem za obzor a já se nad tou nádherou téměř rozplakal). Naštěstí vrána k vráně sedá, a hippie k hippie jakbysmet, proto ani ne po pěti minutách zastavuje velká dodávka předělaná na karavan, z níž vykukují dva francouzští kluci – Matheew a Dragon. Záhy zjišťuji že toho máme společného víc než by se mohlo zdát.
Matheew a Dragon celý den proflákali po okolí Algarve. Vypadá to, že jejich den byl dost podobný tomu mému. Jen se tak toulali a česali ovoce, které posléze gurmánsky konzumovali. I dnešní jídelníček máme stejný. A teď na večer se přemisťují do Fara, trochu si povyrazit. Cesta mi prostě nemohla nabídnout lepší společnost.
Tři kluci, tři tuláci, brázdící malé ospalé městečko s lahví vína v ruce hned budí pozornost. Ne že by zde na podobné zjevy nebylo obyvatelstvo zvyklé, jen ne v tuto roční dobu. Proto se na nás za nedlouho začínají nabalovat trable v podobě místní omladiny, která si podezřele prohlíží káru (jenž má rozbitý zámek a je tedy neustále přístupná komukoliv). Kluci se rozhodují ještě tentýž večer změnit lokaci a mě je nabídnuto lůžko, pokud absolvuji noční přesun s nimy. Neodmítám.
Na malé plážičce zjišťujeme, že není žádné další víno. Matheew byl ale za mlada skautem a do života si tak odnesl moto Buď připraven, vždy připraven, jímž se řídí za každých okolností. Prokáže to i tentokrát, když z batohu vytáhne zašitou lahev Martini...